Historie skupiny podrobně
DÍL 1 – Skupina KARLEX byla založena začátkem roku 1968. Aby chlapci udělali radost zřizovateli, dali jí název „The Moser band“… Dva členové se v Moseru učili – Petr Kuliš – basová kytara a Jarda Meister – kytara. Míra Svoboda na bicí se učil někde úplně jinde… Někdy v únoru 68 se kapela dozvěděla, že po Dvorech lítá výborný kytarista a již tenkrát lamač dívčích srdcí, Venca Hodan. Slovo dalo slovo a domluvili se hned! První veřejné vystoupení proběhlo v „Pičáku“ ve Dvorech, 8. března 1968, při oslavě MDŽ sklárny Moser. Aparaturu zakoupila továrna – bicí Amati, 2ks reprobeden AS 40, jednu „placku 40“ a Mono 50… což v té době bylo něco, jako Marshall, k tomu 3 mikrofony AMD…, a to bylo NĚCO!!! Na zkoušení jim byla vyhrazena tzv. stará truhlárna, kde kapela udělala i své první přehrávky – 40%!!! V té době jim bylo průměrných 16-17 let!
DÍL 2 – Kapela začala aktivně hrát a hurááá na tancovačky!!! Výborná příležitost k prezentování novinek té doby od Beatles, Spencer Davis group, Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick and Tich, Rolling Stones, Deep Purple a jejich Hush… aniž kapela tušila, kam až to dotáhne…, Olympic, Petr Novák… atd. Tyto někdejší novinky se během těch 40 let staly nezapomenutelnými Oldies, které Karlex hraje samozřejmě doposud! Jedním z největších úspěchů hned na začátku rockové kariéry hraní a pozor!!! za úplatu!!! (což nebývá u rockerů pravidlo, neboť je známo, že rockeří a vrabci zpívají věčně zdarma), byla účast v programu tehdejšího velmi slavného moderátora a baviče Dr. Jana Pixy – „Dechovka kontra beat“.To se psal květen 1968 v Národním domě!!! Za soupeře před k prasknutí narvaným „Nároďákem“ dostali dechovou kapelu „Karlovarka“. O výsledku rozhodli hlasováním lidé v sále a můžeme směle říct, že sme je rozsekali na mraky!!! Krásné vítězství na sále, kde se kapela viděla s tolika bezvadnými kapelami na známých a vyhlášených nedělních čajích. Nechodili tam tancovat, ale jen na kukačku… Matadors, Buttons ze Slovenska, Juventus, Rebels, Donalds, Olympic, DJ z radia Luxembourg Tony Prince a další… byly to nezapomenutelné a nádherné časy pro puberťáky!!! Na podzim roku 1969 kapela dostala „angažmá“ v hotelu Perninský dvůr – v Perninku. Pravidelné hraní, každou sobotu večer ples, v neděli odpolední čaje!!! V té době to bylo jako na světovým turné!!! Televize když už byla, tak jen černobílá, internet byl neznámý, a tak bylo pokaždé natřískáno do posledního místečka. Honorář činil kolem 60 korun čistýho za sobotu, plus za neděli a k tomu spaní na hotelu zdarma! Nádhera…..
DÍL 3 – Přišel rok 1970 – jádro kapely se snažili udržet Míra s Vencou a proto po odchodu Jardy a Petra dosadili na místo basového kytaristy Honzu Tichého a rozhodli se pro klávesy – a byl tady Pepa Plašil, gymnazista s rozevlátou kšticí a vlastník Jawy 50, což byl na tehdejší dobu superbike. Kapela dosáhla s klávesami úplně jiného zvuku, ale repertoár zůstal velmi podobný. Pokusy o vlastní tvorbu byly přerušeny – na to se musí člověk narodit a mít ten dar shůry! Nelze si sednout do zkušebny a říct si, že dnes uděláme dvě nový, vlastní věci… Takže se dále vybíraly skladby jiných autorů, i aktuální rockové a popové hity, které si dav žádal na tancovačkách, ale celkově byl znatelný posun k rhythm’n’blues. V polovině roku 1970 nastaly změny. Studium hotelovky v Mariánkách nedovolovalo Mírovi být se skupinou v každodenním kontaktu a na jeho místo nastoupil z vojny se navrátivší Richard Maier, dřívější spoluhráč Honzy Tichého z „Beavers“ – z poloviny 60. Let. Navíc se na základě „nespecifikované názorové výměny“ kapela rozštěpila na dvě. Linii zakladatelů držela sestava dále pokračujícího Míry Svobody, tentokrát na basu, Milan Bačo bicí, Petr Hájek a Venca Hodan kytary a zpíval Emil Frackievič. Orientace především na Emilovo oblíbené a dobře dělané Creedence Clearwater Revival a dále klasika jako Rolling Stones atp. Tato kapela s názvem Japka existovala necelý rok od Silvestra 1970 v hotelu Praha na Božáku. Hrálo se také v Národním Domě a nebylo to špatný, kdeže ty časy „národku“ dnes jsou. Jedním ze zlatých hřebů komična karlovarské bigbítové historie byl Vencův maturák v Puppu, kde Japka hrála s Verikukem a Olympikem. Tam se stalo, že jeden nejmenovaný karlovarský rockový umělec, člen zde zmíněné kapely odložil svou náhle přebytečnou velkoobjemovou šavli samotnému Petru „Django“ Jandovi do jeho nesesérní igelitky. Jen pamětníci si dokážou vzpomenout na ksicht význačného průkopníka českého bigbítu po revizi svého příručního zavazadla. Konec kapely Japka byl jen dobově pochopitelný – někteří členové byli permanentně naháněni VB pro příživnictví… Druhá větev kapely – UFO – byla tvořena „náplavami“ Maierem, Plašilem a Tichým, ke kterým se přidal bývalý kytarista Famous Zdeněk Janda. Tato větev experimentovala i s jazzovými prvky a postupně začala nabalovat další členy, zpěvačku Veroniku Kiškovou a posléze po rozpadu Japek opět i Vencu Hodana. Příklon k náročnější muzice si vyžádal změnu na postu bicích – přišel opět Míra Svoboda a také přibyl přišlík z vojny Ivan Vlk na trumpetu. Toto míchání bylo ukončeno třeskem, v jehož rámci odešli Hodan (na vojnu), Kišková (k Janu Spirovi) a přišli tenorsaxofonista Honza Šťastný a další žena – zpěvačka, textařka a klávesistka Dáša Černochová. Vznikl nový název Apogeum 152, to bylo období rhythm and blues, aranžovaných dechů a dvoje klávesy dovolily i Procol Harum. Pravidelnou štací byly nedělní tancovačky, kde jinde než v Píčáku ve Dvorech. Skupina úspěšně zahrála i na Beatovém festivalu v kulturáku ve Staré Roli 1972 a spolu se slavnými Johnny and They byli vybráni panem Pochmanem, redaktorem rozhlasu z Plzně, k nahrávání. To byl na tu dobu docela slušný úspěch, kapela to vzala hodně vážně, nahrála 26.4.1972 dvě písničky a jednu instrumentálku, které taky rozhlas několikráte odvysílal. Nikdy však nebyli rozhlasem uvedeni autoři písní – jména jako Chuck Berry nebo John Mayall byla tabu. Zato zřizovatel – ZV ROH Realistic, byl uveden vždy. V létě 1972 začaly působit odstředivé tendence, odchází Ivan Vlk k Metronomu, Dáša Černochová do baru a po avízovaném odchodu Zdeňka Jandy a Pepy Plašila za účelem doplnění vzdělání mimo Vary se v srpnu 1972 kapela rozpadá úplně.
DÍL 4 – Někdejší ztracená duše kapely, Petr Kuliš, objevuje v dubnu 1974 možnost trvalého hraní v novém juniorhotelu Alice v Březové a spolu s Vencou Hodanem zakládají kapelu Echo. V této nejen umělecky nelehké době (velké vzory všech bigbíťáků byly částečně mrtvý, částečně pod poklicí chlastu a drog, nástup elektronické hudby, mainstreamových diskoték a kotlíkového fenoménu C&W a navíc všemožné hrozby zákazu angličtiny či zpěvu a nebo nejlépe hraní vůbec) šlo o absolutní výhru – přes všemožné překážky a barikády se do tohoto zařízení čas od času dostaly i skupiny „nenáviděné“ imperialistické mládeže, takže establishment musel tu a tam nějaký ty Beatles nebo Rolling Stones sežrat. Kapelou procházejí nejen staří známí Hoza Tichý a Richard Maier, ale mnoho dalších jako bubeníci Ivan Pelc a Honza Samek, saxofonista a klávesista Jirka Gruber, varhanice Zdena Brunerová… Zlí jazykové díky tomuto období přisuzují kapele punc kavárníků a kapela tomu nahrála svým krátkodobým angažmá v Malé Dvoraně v Puppu v roce 1978. V té době se vrací z vojny Pepa Plašil a Petr Kuliš stačí toto období opět podkreslit svým opětným odchodem i příchodem. Koncem září toho roku kapela odchází z puppskýho baru opět hrát do Alice. Ale akutní nedostatek bubeníků je posléze příčinou rychlého konce Echa.
DÍL 5 – Návrat ke starému dobrému big beatu se datuje koncem roku 1978, kde se v Alici schází utečenci z Echa Hodan, Kuliš a svým fárem Š 1000 MB z role výčepního v Merklíně přijíždí staronový bubeník Svoboda. Krátkým vexlem přes kapelu Junior přichází další utečenec Plašil a s posilou v podobě elektronické sádry a majitele velkoprostorového Trabantu Combi Richarda Maiera vzniká klasická sestava pod dosud platným názvem Karlex. Stálým „kšeftem“ je stále hotel Alice v Březové. Blížící se osmdesátá léta s postupným uvolněním přitahují do Alice nejen západní Němce, ale dokonce i živé Angličany, kterým kupodivu nevadí „svahilština“ v textech, ale k údivu všech říkají, že textům dobře rozumí. Vkus hotelového publika kazí rusácké vlaky družby, ale jejich případné námitky odsunuje do stavu pouhého brblání Pepa Plašil štafetama bílých medvědů, ve kterých díky svému tréninku z kolejních mejdanů ruské děžurňáky často poráží. Je tak doložitelné, že ožralý komsomolec má také radši Rolling Stones než Vesjolyje Rebjáta. Muzika je už ovlivněna reggae a novou vlnou a začíná také platit, že se nehrajou jen „poslední hity“, ale dochází docenění také „vykopávky“ ze zlatého období šedesátých let. Každé úterý a čtvrtek v Alici a v období plesů ještě k tomu pátek a někdy i sobota ve „Flóře“(Florentina bar) v hotelu Pupp – maturitní plesy, kavárna je zapomenuta. Promotéři Miženko v Merklíně a Trázník v Toužimi si nemůžou několikastovkové návštěvy na víkendových zábavách vynachválit a kapela tak opět po letech zažívá zlaté období. Jako všecko má jednou konec, v červenci 1980 odchází, tentokrát po férovém koncepčním sporu, zda se věnovat převážně vlastní nebo převzaté tvorbě Kuliš, a to na základě lana k Metronomu, čímž potvrzuje svou roli největšího „fluktuanta“ kapely. Je provedena rošáda Svoboda basa a Maier buben a vše pokračuje jako by se nechumelilo. K tradičním štacím Alice, Merklín, Hroznětín, Toužim a maturáky (studenti středních škol jsou delegováni do Alice jako sparingpartneři ruským vlakům družby, což většinou končívalo družbou studentů a Karlexu) přibývají každoroční výroční olympiády n.p. Metroprojekt, což byly víkendové festivaly sportu, chlastu, rock’n’rollu a toho posledního, co k tomu patří… taky. Jako vše na světě má své vzestupy a pády, tak v polovině osmdesátých let ubývá venkovských zábav, přibývá her ve štacích jako Slávie a Racek, kde se nesmí moc rámusit a v Alici dochází k problémům s rozpočtem, což kapela vstřícně leč s notným skřípěním zubů kompenzuje náhradou polovičky hraní za diskotéky (DJ jsou na střídačku Svoboda a Maier) s tím, že se za dvě disko napíše jeden blok hraní. Držitel bloků Plašil je po krátké době této praxe konfrontován s hláškou od kolegy ze zaměstnání, že se na ty bloky chystá hospodářská kriminálka, ztrácí nervy a od kapely v roce 1985 odchází. Karlex pak pokračuje v triu, ale konečnou ranou této kapitoly je předčasná smrt teprve 39letého Richarda Maiera dne 10.8.1988 na bohužel už třetí infarkt.
DÍL 6 – Začíná větou: „Kluci, zahrajte aspoň Striptérku a Hovado,“ kterou řekl Petr Kučera v Hroznětíně v září 1995. Přítomní Venca Hodan a Pepa Plašil, v ten den pouze s muzikantským důchodem již notně smířený support právě vznikající kapely mladého Plašila (později hrající The Doors tak, že se v Děpoltkách i Jirka Zachožij divil), tento vpravdě netěžký úkol ve dvou zvládli. Po vyladění mezilidských mezitím patologizovaných vztahů a na základě myšlenky hrát pouze to, co už dávno vymyšleno je, vznikla historizující sestava Hodan, Meister – gt, Kuliš – b, Svoboda – ds a Plašil – kb s premiérou u Čutňáka mezi Vánoci a silvestrem roku 1995. Kromě periodických hraní na Děpoltkách a Čutňácích, které ku potěše všech rockerů pořádal Pepa Škulavík, moc příležitostí k živému hraní nebylo, život muzikantů se přiživoval na „náhodných akcích náhle náhodně zbohatnuvších“…, život kapely byl spíše rámován posezeními u pivečka a tataráčků. Nicméně třeba i fakt, že jednou Děpoltky Karlex táhl od večera do půlnoci s tím, že „hrajte furt snad někdo jiný možná přijde…, už nemůžem, už nemáme co hrát… tak to hrajte všecko znova od začátku“, byl nejen reminiscencí dávných dob, kdy kapely s 18 věcmi zvládly 6hodinovou produkci, ale i podstatným impulsem k následující vlně reunionů mnohých kdysi existujících regionálních i více či méně slavných a posléze skorozapomenutých a náhle znovu z popela povstavších kapel, kde bylo v prvním případě třeba setřást patinu stařeckosti a rozbalit kdysi kdesi nabytý um a v případě druhém opustit bar a zahrát si konečně zas po letech dle gusta, proti kterému žádný dišputát neexistuje. Toto „filosofické“ období končí odchodem Jardy Meistera v říjnu 1996.
Kapela pokračuje ve čtyřech. V dubnu 1997 podniká „svatá trojice“ Hodan, Plašil a Svoboda trip do Mekky všech rockerů a na vlastní nohy šmajdá po Hyde Parku a několikrát přechází sem a tam po slavném přechodu u Abbey Road Studios za velmi vesele shovívavých úsměvů a tolerance přítomných Londýňanů včetně taxíkářů…no zkuste šmajdat v Praze v Revoluční po přechodu bez světel sem a tam a myslíte, že vám pražský drožkář zastaví a navíc nabídne, že vás přitom vyfotí? Poté se kapela posiluje „stálým hostem“ Pepou Škulavíkem, jehož přítomnost se mimo jeho absolutně nepřehlédnutelnou muzikálnost projevila kladně v marketinku tím, že bylo najednou kde hrát a nemuselo to být zrovna těch 6 a více hodin v kuse, což bylo do roku 2000, kdy odchází Škulavík. A pak končí tato kapitola s tím, že se členové Karlexu absolutně nemůžou dohodnout na tom, kde hrát lze a kde hrát nelze. Následuje období nečinnosti, ve kterém Plašil a Svoboda kolorují reunionistickou dobu zrozením do té doby neexistujícího Longtonova rockandrollového bandu. Od tohoto projektu odchází Míra Svoboda jako první v roce 2002 a pokouší se s Vencou Hodanem obnovit činnost Karlexu ve triu ve spolupráci s bubeníkem Zdeňkem Kubíkem…, řečeno poeticky: „ze začátku to vypadalo slibně, ale čím dýl míň se hrálo, tím víc to stálo za hovno.“
DÍL 7 – Pepa Plašil pod datem 2006 myšlenkou, že „nízkonákladová“ kapela může v „amatérských“ podmínkách existovat, oslovuje zbývající fundamentální členy a v plném použitelném složení se Karlex opět dává dohromady na svátek Anny v roce 2006 v další aktivní období. To je charakterizováno soudobou saturovaností lidu zábavou, kdy promotéři produkcí si rvou vlasy ve stylu: „ať pozvu třeba Erica Claptona, ať je to bez vstupnýho, ať je prvních pět piv třeba zadarmo…, stejně lidi nepřijdou.“ Nelehké období se jakž takž přežívá za dumpingové ceny, ale v podstatě kdyby pánové neměli rádi muziku, tak by se na to dávno vyprdli. V listopadu 2008 byl uspořádán čtyřicetivýroční špektákl, …no Pod Mostem v Dalovicích. I když ten Píčák by byl asi stylovější…
Kapela s repertoárem starým cca 40 let je také konfrontována s veřejností na občanské slavnosti již konečně spřáteleného Bayreuthu. Jaký to balzám na duši českého čtyřdobého rockera, když slyší živý ohlas náměstí plného germanisticky ortodoxně dvoudobého publika. Jaký to balzám na duši pazvukaře Jirky Laťáka Turnera, když nastaví šavle jednou provždy a může si pak 4 hodiny procházet Bayreuthský Burgerfest se svou partnerkou Karlou a ochutnávat a ochutnávat…
Všichni se těšili na třetí dějství této produkce…..měsíc před ní, na den přesně 25.5.2009 se diverguje dvaačtyřicetileté pokrevní bratrstvo Hodan – Svoboda a tím končí toto a kdo ví, jestli ne poslední dějství kapely Karlex.
DÍL 2 – Kapela začala aktivně hrát a hurááá na tancovačky!!! Výborná příležitost k prezentování novinek té doby od Beatles, Spencer Davis group, Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick and Tich, Rolling Stones, Deep Purple a jejich Hush… aniž kapela tušila, kam až to dotáhne…, Olympic, Petr Novák… atd. Tyto někdejší novinky se během těch 40 let staly nezapomenutelnými Oldies, které Karlex hraje samozřejmě doposud! Jedním z největších úspěchů hned na začátku rockové kariéry hraní a pozor!!! za úplatu!!! (což nebývá u rockerů pravidlo, neboť je známo, že rockeří a vrabci zpívají věčně zdarma), byla účast v programu tehdejšího velmi slavného moderátora a baviče Dr. Jana Pixy – „Dechovka kontra beat“.To se psal květen 1968 v Národním domě!!! Za soupeře před k prasknutí narvaným „Nároďákem“ dostali dechovou kapelu „Karlovarka“. O výsledku rozhodli hlasováním lidé v sále a můžeme směle říct, že sme je rozsekali na mraky!!! Krásné vítězství na sále, kde se kapela viděla s tolika bezvadnými kapelami na známých a vyhlášených nedělních čajích. Nechodili tam tancovat, ale jen na kukačku… Matadors, Buttons ze Slovenska, Juventus, Rebels, Donalds, Olympic, DJ z radia Luxembourg Tony Prince a další… byly to nezapomenutelné a nádherné časy pro puberťáky!!! Na podzim roku 1969 kapela dostala „angažmá“ v hotelu Perninský dvůr – v Perninku. Pravidelné hraní, každou sobotu večer ples, v neděli odpolední čaje!!! V té době to bylo jako na světovým turné!!! Televize když už byla, tak jen černobílá, internet byl neznámý, a tak bylo pokaždé natřískáno do posledního místečka. Honorář činil kolem 60 korun čistýho za sobotu, plus za neděli a k tomu spaní na hotelu zdarma! Nádhera…..
DÍL 3 – Přišel rok 1970 – jádro kapely se snažili udržet Míra s Vencou a proto po odchodu Jardy a Petra dosadili na místo basového kytaristy Honzu Tichého a rozhodli se pro klávesy – a byl tady Pepa Plašil, gymnazista s rozevlátou kšticí a vlastník Jawy 50, což byl na tehdejší dobu superbike. Kapela dosáhla s klávesami úplně jiného zvuku, ale repertoár zůstal velmi podobný. Pokusy o vlastní tvorbu byly přerušeny – na to se musí člověk narodit a mít ten dar shůry! Nelze si sednout do zkušebny a říct si, že dnes uděláme dvě nový, vlastní věci… Takže se dále vybíraly skladby jiných autorů, i aktuální rockové a popové hity, které si dav žádal na tancovačkách, ale celkově byl znatelný posun k rhythm’n’blues. V polovině roku 1970 nastaly změny. Studium hotelovky v Mariánkách nedovolovalo Mírovi být se skupinou v každodenním kontaktu a na jeho místo nastoupil z vojny se navrátivší Richard Maier, dřívější spoluhráč Honzy Tichého z „Beavers“ – z poloviny 60. Let. Navíc se na základě „nespecifikované názorové výměny“ kapela rozštěpila na dvě. Linii zakladatelů držela sestava dále pokračujícího Míry Svobody, tentokrát na basu, Milan Bačo bicí, Petr Hájek a Venca Hodan kytary a zpíval Emil Frackievič. Orientace především na Emilovo oblíbené a dobře dělané Creedence Clearwater Revival a dále klasika jako Rolling Stones atp. Tato kapela s názvem Japka existovala necelý rok od Silvestra 1970 v hotelu Praha na Božáku. Hrálo se také v Národním Domě a nebylo to špatný, kdeže ty časy „národku“ dnes jsou. Jedním ze zlatých hřebů komična karlovarské bigbítové historie byl Vencův maturák v Puppu, kde Japka hrála s Verikukem a Olympikem. Tam se stalo, že jeden nejmenovaný karlovarský rockový umělec, člen zde zmíněné kapely odložil svou náhle přebytečnou velkoobjemovou šavli samotnému Petru „Django“ Jandovi do jeho nesesérní igelitky. Jen pamětníci si dokážou vzpomenout na ksicht význačného průkopníka českého bigbítu po revizi svého příručního zavazadla. Konec kapely Japka byl jen dobově pochopitelný – někteří členové byli permanentně naháněni VB pro příživnictví… Druhá větev kapely – UFO – byla tvořena „náplavami“ Maierem, Plašilem a Tichým, ke kterým se přidal bývalý kytarista Famous Zdeněk Janda. Tato větev experimentovala i s jazzovými prvky a postupně začala nabalovat další členy, zpěvačku Veroniku Kiškovou a posléze po rozpadu Japek opět i Vencu Hodana. Příklon k náročnější muzice si vyžádal změnu na postu bicích – přišel opět Míra Svoboda a také přibyl přišlík z vojny Ivan Vlk na trumpetu. Toto míchání bylo ukončeno třeskem, v jehož rámci odešli Hodan (na vojnu), Kišková (k Janu Spirovi) a přišli tenorsaxofonista Honza Šťastný a další žena – zpěvačka, textařka a klávesistka Dáša Černochová. Vznikl nový název Apogeum 152, to bylo období rhythm and blues, aranžovaných dechů a dvoje klávesy dovolily i Procol Harum. Pravidelnou štací byly nedělní tancovačky, kde jinde než v Píčáku ve Dvorech. Skupina úspěšně zahrála i na Beatovém festivalu v kulturáku ve Staré Roli 1972 a spolu se slavnými Johnny and They byli vybráni panem Pochmanem, redaktorem rozhlasu z Plzně, k nahrávání. To byl na tu dobu docela slušný úspěch, kapela to vzala hodně vážně, nahrála 26.4.1972 dvě písničky a jednu instrumentálku, které taky rozhlas několikráte odvysílal. Nikdy však nebyli rozhlasem uvedeni autoři písní – jména jako Chuck Berry nebo John Mayall byla tabu. Zato zřizovatel – ZV ROH Realistic, byl uveden vždy. V létě 1972 začaly působit odstředivé tendence, odchází Ivan Vlk k Metronomu, Dáša Černochová do baru a po avízovaném odchodu Zdeňka Jandy a Pepy Plašila za účelem doplnění vzdělání mimo Vary se v srpnu 1972 kapela rozpadá úplně.
DÍL 4 – Někdejší ztracená duše kapely, Petr Kuliš, objevuje v dubnu 1974 možnost trvalého hraní v novém juniorhotelu Alice v Březové a spolu s Vencou Hodanem zakládají kapelu Echo. V této nejen umělecky nelehké době (velké vzory všech bigbíťáků byly částečně mrtvý, částečně pod poklicí chlastu a drog, nástup elektronické hudby, mainstreamových diskoték a kotlíkového fenoménu C&W a navíc všemožné hrozby zákazu angličtiny či zpěvu a nebo nejlépe hraní vůbec) šlo o absolutní výhru – přes všemožné překážky a barikády se do tohoto zařízení čas od času dostaly i skupiny „nenáviděné“ imperialistické mládeže, takže establishment musel tu a tam nějaký ty Beatles nebo Rolling Stones sežrat. Kapelou procházejí nejen staří známí Hoza Tichý a Richard Maier, ale mnoho dalších jako bubeníci Ivan Pelc a Honza Samek, saxofonista a klávesista Jirka Gruber, varhanice Zdena Brunerová… Zlí jazykové díky tomuto období přisuzují kapele punc kavárníků a kapela tomu nahrála svým krátkodobým angažmá v Malé Dvoraně v Puppu v roce 1978. V té době se vrací z vojny Pepa Plašil a Petr Kuliš stačí toto období opět podkreslit svým opětným odchodem i příchodem. Koncem září toho roku kapela odchází z puppskýho baru opět hrát do Alice. Ale akutní nedostatek bubeníků je posléze příčinou rychlého konce Echa.
DÍL 5 – Návrat ke starému dobrému big beatu se datuje koncem roku 1978, kde se v Alici schází utečenci z Echa Hodan, Kuliš a svým fárem Š 1000 MB z role výčepního v Merklíně přijíždí staronový bubeník Svoboda. Krátkým vexlem přes kapelu Junior přichází další utečenec Plašil a s posilou v podobě elektronické sádry a majitele velkoprostorového Trabantu Combi Richarda Maiera vzniká klasická sestava pod dosud platným názvem Karlex. Stálým „kšeftem“ je stále hotel Alice v Březové. Blížící se osmdesátá léta s postupným uvolněním přitahují do Alice nejen západní Němce, ale dokonce i živé Angličany, kterým kupodivu nevadí „svahilština“ v textech, ale k údivu všech říkají, že textům dobře rozumí. Vkus hotelového publika kazí rusácké vlaky družby, ale jejich případné námitky odsunuje do stavu pouhého brblání Pepa Plašil štafetama bílých medvědů, ve kterých díky svému tréninku z kolejních mejdanů ruské děžurňáky často poráží. Je tak doložitelné, že ožralý komsomolec má také radši Rolling Stones než Vesjolyje Rebjáta. Muzika je už ovlivněna reggae a novou vlnou a začíná také platit, že se nehrajou jen „poslední hity“, ale dochází docenění také „vykopávky“ ze zlatého období šedesátých let. Každé úterý a čtvrtek v Alici a v období plesů ještě k tomu pátek a někdy i sobota ve „Flóře“(Florentina bar) v hotelu Pupp – maturitní plesy, kavárna je zapomenuta. Promotéři Miženko v Merklíně a Trázník v Toužimi si nemůžou několikastovkové návštěvy na víkendových zábavách vynachválit a kapela tak opět po letech zažívá zlaté období. Jako všecko má jednou konec, v červenci 1980 odchází, tentokrát po férovém koncepčním sporu, zda se věnovat převážně vlastní nebo převzaté tvorbě Kuliš, a to na základě lana k Metronomu, čímž potvrzuje svou roli největšího „fluktuanta“ kapely. Je provedena rošáda Svoboda basa a Maier buben a vše pokračuje jako by se nechumelilo. K tradičním štacím Alice, Merklín, Hroznětín, Toužim a maturáky (studenti středních škol jsou delegováni do Alice jako sparingpartneři ruským vlakům družby, což většinou končívalo družbou studentů a Karlexu) přibývají každoroční výroční olympiády n.p. Metroprojekt, což byly víkendové festivaly sportu, chlastu, rock’n’rollu a toho posledního, co k tomu patří… taky. Jako vše na světě má své vzestupy a pády, tak v polovině osmdesátých let ubývá venkovských zábav, přibývá her ve štacích jako Slávie a Racek, kde se nesmí moc rámusit a v Alici dochází k problémům s rozpočtem, což kapela vstřícně leč s notným skřípěním zubů kompenzuje náhradou polovičky hraní za diskotéky (DJ jsou na střídačku Svoboda a Maier) s tím, že se za dvě disko napíše jeden blok hraní. Držitel bloků Plašil je po krátké době této praxe konfrontován s hláškou od kolegy ze zaměstnání, že se na ty bloky chystá hospodářská kriminálka, ztrácí nervy a od kapely v roce 1985 odchází. Karlex pak pokračuje v triu, ale konečnou ranou této kapitoly je předčasná smrt teprve 39letého Richarda Maiera dne 10.8.1988 na bohužel už třetí infarkt.
DÍL 6 – Začíná větou: „Kluci, zahrajte aspoň Striptérku a Hovado,“ kterou řekl Petr Kučera v Hroznětíně v září 1995. Přítomní Venca Hodan a Pepa Plašil, v ten den pouze s muzikantským důchodem již notně smířený support právě vznikající kapely mladého Plašila (později hrající The Doors tak, že se v Děpoltkách i Jirka Zachožij divil), tento vpravdě netěžký úkol ve dvou zvládli. Po vyladění mezilidských mezitím patologizovaných vztahů a na základě myšlenky hrát pouze to, co už dávno vymyšleno je, vznikla historizující sestava Hodan, Meister – gt, Kuliš – b, Svoboda – ds a Plašil – kb s premiérou u Čutňáka mezi Vánoci a silvestrem roku 1995. Kromě periodických hraní na Děpoltkách a Čutňácích, které ku potěše všech rockerů pořádal Pepa Škulavík, moc příležitostí k živému hraní nebylo, život muzikantů se přiživoval na „náhodných akcích náhle náhodně zbohatnuvších“…, život kapely byl spíše rámován posezeními u pivečka a tataráčků. Nicméně třeba i fakt, že jednou Děpoltky Karlex táhl od večera do půlnoci s tím, že „hrajte furt snad někdo jiný možná přijde…, už nemůžem, už nemáme co hrát… tak to hrajte všecko znova od začátku“, byl nejen reminiscencí dávných dob, kdy kapely s 18 věcmi zvládly 6hodinovou produkci, ale i podstatným impulsem k následující vlně reunionů mnohých kdysi existujících regionálních i více či méně slavných a posléze skorozapomenutých a náhle znovu z popela povstavších kapel, kde bylo v prvním případě třeba setřást patinu stařeckosti a rozbalit kdysi kdesi nabytý um a v případě druhém opustit bar a zahrát si konečně zas po letech dle gusta, proti kterému žádný dišputát neexistuje. Toto „filosofické“ období končí odchodem Jardy Meistera v říjnu 1996.
Kapela pokračuje ve čtyřech. V dubnu 1997 podniká „svatá trojice“ Hodan, Plašil a Svoboda trip do Mekky všech rockerů a na vlastní nohy šmajdá po Hyde Parku a několikrát přechází sem a tam po slavném přechodu u Abbey Road Studios za velmi vesele shovívavých úsměvů a tolerance přítomných Londýňanů včetně taxíkářů…no zkuste šmajdat v Praze v Revoluční po přechodu bez světel sem a tam a myslíte, že vám pražský drožkář zastaví a navíc nabídne, že vás přitom vyfotí? Poté se kapela posiluje „stálým hostem“ Pepou Škulavíkem, jehož přítomnost se mimo jeho absolutně nepřehlédnutelnou muzikálnost projevila kladně v marketinku tím, že bylo najednou kde hrát a nemuselo to být zrovna těch 6 a více hodin v kuse, což bylo do roku 2000, kdy odchází Škulavík. A pak končí tato kapitola s tím, že se členové Karlexu absolutně nemůžou dohodnout na tom, kde hrát lze a kde hrát nelze. Následuje období nečinnosti, ve kterém Plašil a Svoboda kolorují reunionistickou dobu zrozením do té doby neexistujícího Longtonova rockandrollového bandu. Od tohoto projektu odchází Míra Svoboda jako první v roce 2002 a pokouší se s Vencou Hodanem obnovit činnost Karlexu ve triu ve spolupráci s bubeníkem Zdeňkem Kubíkem…, řečeno poeticky: „ze začátku to vypadalo slibně, ale čím dýl míň se hrálo, tím víc to stálo za hovno.“
DÍL 7 – Pepa Plašil pod datem 2006 myšlenkou, že „nízkonákladová“ kapela může v „amatérských“ podmínkách existovat, oslovuje zbývající fundamentální členy a v plném použitelném složení se Karlex opět dává dohromady na svátek Anny v roce 2006 v další aktivní období. To je charakterizováno soudobou saturovaností lidu zábavou, kdy promotéři produkcí si rvou vlasy ve stylu: „ať pozvu třeba Erica Claptona, ať je to bez vstupnýho, ať je prvních pět piv třeba zadarmo…, stejně lidi nepřijdou.“ Nelehké období se jakž takž přežívá za dumpingové ceny, ale v podstatě kdyby pánové neměli rádi muziku, tak by se na to dávno vyprdli. V listopadu 2008 byl uspořádán čtyřicetivýroční špektákl, …no Pod Mostem v Dalovicích. I když ten Píčák by byl asi stylovější…
Kapela s repertoárem starým cca 40 let je také konfrontována s veřejností na občanské slavnosti již konečně spřáteleného Bayreuthu. Jaký to balzám na duši českého čtyřdobého rockera, když slyší živý ohlas náměstí plného germanisticky ortodoxně dvoudobého publika. Jaký to balzám na duši pazvukaře Jirky Laťáka Turnera, když nastaví šavle jednou provždy a může si pak 4 hodiny procházet Bayreuthský Burgerfest se svou partnerkou Karlou a ochutnávat a ochutnávat…
Všichni se těšili na třetí dějství této produkce…..měsíc před ní, na den přesně 25.5.2009 se diverguje dvaačtyřicetileté pokrevní bratrstvo Hodan – Svoboda a tím končí toto a kdo ví, jestli ne poslední dějství kapely Karlex.
Historie názvu kapely: Moser Band (1968), Flying Saucers (1970), Japka (1971), Apogeum 152 (1972), Echo (1974), Karlex (1978)
Veteránské a pamětnické diplomy:
Venca Hodan: 1968-71, 1974-90, 1995-2000, 2002-04, 2006-09 …..33 let
Míra Svoboda: 1968-72, 1978-90, 1995-2000, 2002-04, 2006-09 …. 30 let
Pepa Plašil: 1970-72, 1978-85, 1995-2000, 2006-09 …. 21 let
Petr Kuliš: 1968-70, 1974-76, 1978-80, 1995-2000, 2006-09 …. 19 let
Ríša Maier: 1970-71, 1975, 1978-88 …. 14 let
Honza Tichý: 1970-1972, 1975-1978 …. 7 let
Jarek Meister: 1968-70, 1995-1996 …. 5 let
Rock Heaven:
Richard Maier (4.5.1949 – 10.8.1988), Ivan Vlk (21.6.1950 – 31.3.2007)
Černá kronika: 14.06.1980 – pokus o vraždu píchnutím nožem během produkce v Hroznětíně, napadený se uzdravil, pachatel zproštěn viny pro nedostatek důkazů, hrozící zákaz činnosti kapely eliminován její rychlou reakcí – přerušení produkce uprostřed písničky; oběť odvezena Mírou Svobodou promptně vlastním vozem Š 1000 MB do nemocnice – byl v nemocnici dřív než záchranka a VB na místě činu, zmíněné složky se posléze na očistě interiéru vozu samozřejmě nepodílely…. Odvrácení zákazu konstatovala dobrá duše paní Jindra Pánková – Šestáková z tehdejšího OKS.
Perlička: několikatýdenní zákaz hraní pro vraždu – předchozí kapela Venci Hodana The Wanders Group v roce 1968
Sepsali: Míra Svoboda (díly 1 – 3), Pepa Plašil (díly 3 – 7).
