OSTROVSKÝ MĚSÍČNÍK… UVÁDÍ ROZHOVOR IRENY JANEČKOVÉ S JARDOU BIEREM. Tento článek přinášíme do našeho blogu s laskavým svolením autorky.
OSTROVSKÝ MĚSÍČNÍK publikoval 18dílný krásný seriál v oblasti našeho zájmu hudebních skupin bigbeatu z let 60. Autorka ale zabrala skupiny už od 50. let a pokračovala do současnosti. Oblast regionu „OSTROVSKO“ přerůstá samozřejmě pohybem muzikantů na scéně do dalších regionů v okolí. Chceme znovu oživit tvorbu autorky IRENY JANEČKOVÉ V SERIÁLU I DAŠÍCH ČLÁNCÍCH, které by pro ty, co nemají internet nebo neumí na počítači, zůstaly na papíře v archivu OSTROVSKÉHO MĚSÍČNÍKU. Toto hotové dílo je pro naši historii beatového dění nesmírně cenné a vítáme ho v naší mravenčí práci na poli zmapování. Ke svolení jsem obdržel zároveň ODKAZ NA ARCHIV od roku 2004 do posledního výtisku, kde se dostanete najednou ke všem číslům, můžete si zde pohodlně najít oblast svých zájmů… Pro naši oblast zájmu – mapování BEAT SCÉNY od 60. let, to je obrovský přínos, většina z naší generace by se k tomu vypracovanému seriálu už nikdy nedostala a jen několik nadšenců by vlastnilo toto dílo ve výstřižcích. Také zde najdete raritu, poslední výtisk MĚSÍČNÍKU s předstihem před distribucí a co je hlavní, můžou v něm brouzdat všichni za hranicemi ostrovského regionu, kam se nedoručuje. Zveřejněním OSTROVSKÉHO MĚSÍČNÍKU NA INTERNETU dostávají úplně všichni čtenáři kdekoliv ve světě šanci přečíst si články a informace z OSTROVSKÉHO REGIONU (i zpětně). http://www.dk-ostrov.cz/o-nas/ostrovsky-mesicnik/
Ti netrpěliví z naší BEATOVÉ GRUPY mohou kdykoliv nahlédnout do jednotlivých čísel od roku 2004 – dodnes a pročítat a hledat zatím nezveřejněné články v našem blogu. Ke zveřejněným můžete okamžitě psát komentáře a doplňovat autorku v místech, kterých se ještě nedotkla a nebylo možné reagovat živě na tištěný materiál. DNES otvíráme šanci dílo komentovat a živě doplňovat. Na našem blogu http://crash-club.blog.cz si už navzájem dopisují komentátoři a my budem z tohoto hemžení sestavovat BEATOVOU MAPU REGIONU formou schémat (CHMELENSKÝ, ŠVESKA, TOM STABENOW, BÉĎA…) a později BIGBEATOVOU NAVIGACI v dílně BÉĎI HEEPA-BEDŘICHA ZIEGLERA. Prosím chci upozornit na to, že při psaní komentářů je dán skrytý časový limit a při delším psaní celý text přijde vniveč. Pokud chcete pohodlně psát bez nervů, pište na můj e-mail sveska1@centrum.cz nebo další e-maily. Já je IHNED přenesu do blogu k dalšímu komentování. Předmluvu připravil Šveska.
…Tato stránka se bude ještě dolaďovat… Šveska dolaďuje 20.4.2010: při instalování tohoto článku by nikoho ani ve snu nenapadlo, jakou paseku nadělá objevení ČÍŇANA, a také, že IRENKA JANEČKOVÁ SE STANE REDAKTORKOU NAŠEHO BLOGU.
DĚKUJEM REDAKCI A IRENCE JANEČKOVÉ ZA VYTVOŘENÍ A PUBLIKOVÁNÍ JEDINEČNÉHO A PRO NÁS VELMI CENNÉHO DÍLA!
Rozhovor
Jaroslav Bier vzpomíná na Ostrov
Bývalý ostrovský hudebník Jaroslav Bier před rokem oslavil šedesátiny. Dnes žije v kanadském Edmontonu, hlavním městě provincie Alberta. Je jedním z typických představitelů mladé české generace, jejíž život ovlivnila srpnová okupace v roce 1968. Maturoval na ostrovském gymnáziu (tehdy dvanáctiletce), po vojně pracoval jako pomocný dělník a snažil se dál studovat při zaměstnání. Pracoval také jako truhlář a skladník, od roku 1972 se živil jako muzikant
Co pro Vás znamená Ostrov?
Především vzpomínku na mládí a domov. Do Ostrova jsem přišel s rodiči z Vysokého Mýta na Pardubicku v roce 1954. Pamatuji si, jak se dokončovala stavba Domu kultury, stavěl se Brigádník… Tehdy vypadal nový Ostrov úplně jinak, chyběla zeleň, která se teprve vysazovala, někde naopak byly uprostřed města velké nezastavěné louky. Především ale dnes vzpomínám na okolí Ostrova, cesty podle Ohře, na Borek, Krušné hory, Klínovec… Měl jsem to tam moc rád. Škoda, že si někteří lidé této krásné krajiny málo váží.
Kdy jste se rozhodl emigrovat? V roce 1981 jsme jeli na turné do Norska, smlouvu jsme měli na osm měsíců. Bubeník zpátky nechtěl, zůstal s jednou Norkou, varhaník měl dívku ve Švýcarsku a za mnou přijela ta moje až za polární kruh, takže jsem se už taky do Čech vracet nechtěl. Zůstali jsme nakonec v Hamburku, kde jsem sehnal byt. Po dvou letech čekání jsme se dostali do Kanady.
Jaké byly Vaše začátky v Kanadě?
Tehdy byli všichni, kdo přišli ze socialistických zemí, automaticky považováni za politické uprchlíky, takže jsem neměl velké problémy. Dostával jsem podporu a chodil s ostatními přistěhovalci do školy, kde jsem se zdokonalil v angličtině. Velmi brzy se mi pak podařilo uchytit se na inzerát v profesionální hudební kapele, takže jsem se téměř od začátku opět živil hudbou. Jen žánr jsem změnil z rocku na country-rock. Vystupovali jsme dvakrát až pětkrát týdně a překonávali velké
vzdálenosti, od pěti set do tisíce kilometrů mezi jednotlivými koncertními místy. Muziky jsem nechal ve třiačtyřiceti letech, teď pracuji jako montér potrubář u olejářské firmy.
vzdálenosti, od pěti set do tisíce kilometrů mezi jednotlivými koncertními místy. Muziky jsem nechal ve třiačtyřiceti letech, teď pracuji jako montér potrubář u olejářské firmy.
Nechybí Vám aktivní hraní?
Myslím, že člověk má všeho zanechat včas. Rozhodně ale nezahálím. Mám čtyři syny a tři vnoučata a hudba zůstala mým koníčkem i nadále. Sestavuji s kamarády z Čech Archiv trampských písní, sebrali jsme jich už tři a půl tisíce. Dostávám od nich originály písniček a ty přepisuji do počítače. Také jsem sebral, opsal a sestavil zatím pět zpěvníků trampských písní napsaných v zahraničí. V elektronické podobě jsou na internetu ke stažení zdarma (www.bierberry.com), vydávám je i tištěné. Spolupracuji také s archivem ve Zlíně. Po jednom z pražských vystoupení Sester Havelkových jsem se prostřednictvím Ondřeje Havelky seznámil s legendárním českým muzikantem Jiřím Traxlerem, který do Kanady emigroval přes Německo v roce 1949. Letos v březnu oslavil pětadevadesáté narozeniny a je posledním žijícím současníkem Jaroslava Ježka. Před válkou působil jako pianista, aranžér a skladatel v orchestru R. A. Dvorského. Napsal také hudbu k několika českým filmům. Žijeme teď ve stejném městě, takže se vídáme a spolupracujeme pravidelně. A s ženou Věrou a sestrou Alenou tvoříme folkové trio Brtník, děláme převážně vícehlasé písničky při dvou kytarách; zatím máme dvě cédéčka. Takže pravidelných zkoušek se snad už nikdy nezbavím.
Bojíte se medvědů?
Setkání s medvědy rozhodně není v Kanadě ničím neobvyklým a nejedná se o pouhé fámy. Občas potkáme černé medvědy nebo losy i ve větších městech, kam se mohou dostat při hledání potravy podle toku řeky. V nedalekých horách je medvědů víc než dost. Mám za sebou setkání, kdy přerostlý grizzly přecházel a přehraboval zem jen několik desítek metrů od mne a musím říct, že jsem měl pořádně nahnáno, tím spíš, že jsem nesl v krosně mého spícího tříměsíčního syna.
Dvě hodiny jsem stál na místě, než jsem se odvážil pohnout dál. Od té doby chodíme do lesa ověnčeni rachotícími předměty a chováme se hlučně, protože medvědi jsou velmi plaší a člověku se raději vyhnou. Zajímavé je, že podle statistiky nepřežijí setkání s medvědem spíše ti, kteří jsou ozbrojeni.
Dvě hodiny jsem stál na místě, než jsem se odvážil pohnout dál. Od té doby chodíme do lesa ověnčeni rachotícími předměty a chováme se hlučně, protože medvědi jsou velmi plaší a člověku se raději vyhnou. Zajímavé je, že podle statistiky nepřežijí setkání s medvědem spíše ti, kteří jsou ozbrojeni.
Stýská se Vám po českém domově?
Přemýšlím o tom, že bych se jednou do Čech vrátil. Život v Kanadě má své dobré i stinné stránky, tak jako všude. Já si například stále nemohu zvyknout na drsné a dlouhé kanadské zimy, to už se asi nezmění. Není tu žádná velká národní historie, společenské vztahy jednotlivých lidí nejsou vázány na předky… Nejvíce mě tu nadchla svoboda a tento pocit volnosti pociťuji a vychutnávám dodnes. Je to ovšem i tak, že kdybych umřel, nikdo by si toho ani nevšiml. Jinak jsem ve stálém spojení s maminkou, ona za námi jezdí do Kanady a my ji zas pravidelně navštěvujeme v Čechách. Také si každou neděli telefonujeme, kontakt jsem určitě neztratil. Navíc v Ostrově zůstali dva z mých synů, takže se ani v Čechách nikdy nenudím, věřte mi. Jsem ve spojení s mnoha dalšími čechy, z hudební branže i soukromě. Uvažuji o tom, že bych se letos v zimě (konečně?) sešel také se svými spolužáky z ostrovské dvanáctiletky.
Irena Janečková
Redakce děkuje Jaroslavu Bierovi za obětavou spolupráci při přípravě rozhovoru.
Trio Brtník na festivalu trampské hudby v Britské Columbii v Kanadě, září 2005. Zleva: Alena Vyskocil (sestra), Věra Bierová (manželka), Jarda Bier. Foto: Ze soukromého archivu
