Své hudební začátky v Ostrově popisuje Zdeněk Lenk, dnes pětapadesátiletý podnikatel z Karlových Varů, bývalý zakládající člen skupiny The Gravediggers a později basový kytarista kapely The We & He. Jeho vzpomínky jsou typickým obrazem začátků „hudební revoluce“ v šedesátých letech.
Ostrovskou hudební scénu ovládl big beat
Jako dítě na prvním stupni základní školy se učil v Lidové škole umění hrát na klavír, ale příliš ho to nebavilo. Kamarád Bohouš Lisac mu půjčoval kytaru, učil ho akordy a v domě na půdě si ve dvou hráli trampské a rockové písničky. Hodiny klavíru v LŠU malý Zdeněk brzy vyměnil za kurz hry na kytaru. Po jeho skončení se k němu a Bohoušovi přidali dva bratři, kteří měli i bubínek, v té době už měl Zdeněk vlastní kytaru.
„Jako tehdy většina mladých, i my jsme obdivovali Beatles, ale noty nebo nahrávky jejich písniček byly pro nás naprosto nedostupné. Protože jsme v rádiu pravidelně poslouchali pořad Houpačka
(hitparáda, pozn. red.), věděli jsme týden předem, kdy budou na programu písně od Beatles, a byli jsme připraveni s magneťákem. Odposlechem jsme se pak naučili hudbu i slova a s tímto programem jsme se předvedli na vánoční školní besídce v sedmé třídě: po povinných úvodních koledách jsme přidali beatlesácké písničky a způsobili tím mezi spolužáky velký rozruch, byl to náš první veřejný úspěch,“ vzpomíná Zdeněk Lenk.
Zdeněk Lenk v roce 1966 se svou první elektrickou kytarou Foto: Ze soukromého archivu
Snil o své vlastní kapele
Zavedení elektricky zesílené kytary do hudby znamenalo nový převratný styl, big beat (velký rámus). Zkoušet v činžovních bytech nebylo možné, protože elektrická aparatura muziku zesilovala, proto začínající bigbeatové skupiny hledaly prostory k nácviku nejrůznějším způsobem. Skupince chlapců poskytlo jeden čas své prostory místní zemědělské družstvo v Dolním Žďáru, později zkoušeli na Starém městě v místnosti určené pro schůzky Klubu důchodců.
„Stále jsem snil o tom, že mám svou opravdovou kapelu. Sen se mi nakonec splnil díky filmovému kroužku Pochodeň při Domu kultury, kde jsem promítal, tam jsem se dal dohromady s dalšími hudebními nadšenci. Jarda Turoň, jehož otec měl na starosti důchodce, zajistil zkušebnu, začal s námi zpívat Jarda Hornát a přidal se k nám ještě jeden zpěvák, na jehož jméno si už nevzpomínám. Společnými silami jsme dali dohromady primitivní aparaturu s lampovými zesilovači, částečně jsme si ji postavili sami, zbytek jsme posbírali, kde se dalo. Mou první elektrickou kytaru sehnal otec v jednom pražském obchoďáku, byla to značka, na kterou v té době hráli i naši přední bigbeatoví hudebníci, měl jsem z ní obrovskou radost,“ pokračuje Zdeněk Lenk.
Čarodějnicím zahráli Hrobníci
Na Den čarodějnic, 30. dubna, se na schodech ostrovského Domu kultury pravidelně pořádaly koncerty, které znamenaly šanci především pro začínající kapely. Tam nově založená skupina Zdeňka Lenka pod názvem The Grave-diggers (Hrobníci) v roce 1967 poprvé veřejně vystoupila.
Jako vzory sloužily začínajícím hudebníkům zahraniční skupiny, které ale bylo možné sledovat jen na německých televizních stanicích nebo posloucháním nočního vysílání rádiové stanice Luxemburg. K novému typu hudby, big beatu, patřila také vnější proměna hráčů. Dlouhé vlasy a provokativní oblečení nebyly ale pouhým módním výstřelkem; byla to demonstrace nové generace, která se chtěla výrazně odlišit od pokolení svých rodičů, jejich názorů a stylu života.
„Kalhoty do zvonu, boty na podpatku a dlouhé vlasy, to bylo něco jako uniforma nové doby. Módní oblečení bylo velice žádoucí, ale bylo těžké je sehnat, vždyť i džíny byly k dostání jen v Tuzexu. My jsme byli šťastní, když Jarda Turoň přivezl z Německa červenočerné roláky, to byl náš první úbor,“ říká bývalý basista Lenk.
My a On
Vedle The Grave-diggers hrála v Ostrově mimo jiných také kapela The Devils, The We & He (My a On), dále skupina Škamna, která se rekrutovala ze studentů tehdejšího gymnázia (dvanáctiletky), a několik dalších. Název „We & He (My a On)“ většina pamětníků vysvětluje tak, že „My“ znamenalo hráče v kapele a „On“ byl jejich zpěvák Karel Veselý.
„Je to už strašně dávno… Nejdřív jsme se jmenovali The Devils. S příchodem Káji (Karel Veselý, pozn. red.) jsme se změnili na The We & He. Karel se chtěl zvýraznit, byl z nás jediný, kdo se orientoval v angličtině i hudebních stylech a kapelách. My ostatní jsme víc tápali a moc důkladně jsme to nesledovali, znali jsme hlavně Beatles, kteří se nakonec objevili i v komunistickém rádiu. Karel přinesl do kapely rythm and blues,“ uvádí Václav Běhavý.
Zatímco Škamna zněla spíš jako Beatles díky melodickým skladbám s jednoduchou rytmikou, The We & He se více přibližovali hudebnímu stylu Rolling Stones, kteří svým tvrdším rockem působili jako protipól Beatles. Václav Běhavý, dnes považovaný za jednoho z našich nejlepších hudebníků, začínal hrou na kytaře své starší sestry, poté se učil v ostrovské LŠU: nejprve klasiku, později přišlo pár akordů a v patnácti letech už to byl big beat, kde upotřebil i techniku získanou hraním povinných etud.
Václav Běhavý v roce 1968 Foto: Ze soukromého archivu
Od fanoušků dostal ohryzkem
Zdeněk Lenk se nakonec, částečně i díky náhodě, dostal se svou basovou kytarou do kapely The We & He s Karlem Veselým.
„Jednou ztropil jejich basista nějakou výtržnost při vystoupení, opilý rozbil svou kytaru a ze skupiny byl vyhozen. Museli rychle sehnat nového basáka a tenkrát přišli za mnou s tím, že mě sledovali při hře a mají dojem, že bych to mohl za něj vzít. Musel jsem se ale za pouhých čtrnáct dní naučit celý jejich repertoár na vystoupení. Vzal si mě do učení Venca Běhavý a to tak, že prostě zahrál kus skladby a já to po něm zopakoval. To už jsme zkoušeli přímo v Kině Pochodeň. Těsně před vystoupením jsem pak jel na školní výlet do Brna a vracel jsem se letadlem, abych byl v Ostrově včas na svůj debut. Koncert se konal v Domě kultury v divadelním sále, účastnily se ho mimo jiné i Škamna a kapely ze zahraničí, byla to velká akce. Na tohle své první vystoupení s novou skupinou nikdy nezapomenu, fanoušci bývalého basáka, kterého jsem ve skupině nahradil, se domluvili, pískali a pokřikovali na mě nadávky, házeli po mně odpadky, dostal jsem dokonce ohryzkem, ale přečkal jsem to a postavení v kapele jsem si udržel,“ vypráví Zdeněk Lenk.
Irena Janečková
Skupina The Grave-diggers: vlevo Zdeněk Lenk, vpravo Bohouš Lisac
Foto: Ze soukromého archivu
Doplnění k textu z minulého čísla OM
V ostrovské kapele Josefa Klátila hráli: na saxofon Jaroslav Janíček, na trubku pravděpodobně Pavel Křížek…
V kapele Oty Němečka vynikající trumpetista Jan Tříska, basista Jaroslav Nauč.
Děkujeme pamětníkovi Ivanu Rychlíkovi, který nám poskytl také další materiál. Jeho vzpomínky na éru big beatu v Ostrově zveřejníme v některém z příštích čísel OM.
Redakce
