Při brouzdání po Internetu občas narážím na zajímavé články a dokumenty o začátcích big beatu v různých koutech republiky. Je to často zajímavé čtení a vždy vystihuje ducha doby který tehdy
vládnul v této zemi. V podstatě zjišťuji, že to bylo téměř všude stejné, touha po změně jak v muzice tak i v tehdejším zaběhlém životním stylu, který silně omezoval svobodné myšlení, chování a diktoval co se smí a co ne! Byla to hlavně mladá generace, která neměla co ztratit a velmi rychle se chopila této příležitosti na poli muziky, aby se tímto způsobem postavila proti stávajícím konvencím a bourala je. To se jí také podařilo a proto jsou články popisující tento proces tak cenné a zajímavé. Průběžně
tedy budou na našem blogu zveřejňovány. Doufám, že poskytnou širší pohled na to, jak se z historického hlediska u nás big beat vyvíjel.
vládnul v této zemi. V podstatě zjišťuji, že to bylo téměř všude stejné, touha po změně jak v muzice tak i v tehdejším zaběhlém životním stylu, který silně omezoval svobodné myšlení, chování a diktoval co se smí a co ne! Byla to hlavně mladá generace, která neměla co ztratit a velmi rychle se chopila této příležitosti na poli muziky, aby se tímto způsobem postavila proti stávajícím konvencím a bourala je. To se jí také podařilo a proto jsou články popisující tento proces tak cenné a zajímavé. Průběžně
tedy budou na našem blogu zveřejňovány. Doufám, že poskytnou širší pohled na to, jak se z historického hlediska u nás big beat vyvíjel.
Za redakci Číňan
Zpráva o vzniku big beatu na pražské periférii
Kapela Ypsilon dominovala v letech 1963-66 beatovému vzepětí v Modřanech a v jižním okolí Prahy.
Pár slov úvodem
Kamarád slaví abrahámoviny. Taková věc se zrovna vnucuje k ohlédnutí. A co z toho vyplývá pro mne? Prostě to, že beatová vlna šedesátých let byla mým nejšťatnějším životním obdobím, kdy každý nový den jsme měli pod kontrolou, žili jsme naplno objevováním a provozováním hudby, v niž jsme věřili. Bylo to vzrušující, stejně jako celé světové dění v této oblasti. Nebylo pro nás nic báječnějšího, než prožívat nástup britských a později i amerických beatových skupin, které proti předchozí konvenci sólové pěvecké hvězdy přinesly revoluční fenomén, který byl inspirací pro amatérské napodobování. Samozřejmě jsme se do toho proudu vnořili i my a bylo to skvělé, činorodé a soutěživé. Teenager té doby se mohl naivně domnívat, že o tom je celý život, jenže následující vstup do konzervativního světa dospělých spolu s poznáním chování lidí ochotných pro materiální výhody pošlapat někdejší ideály vlastního mládí, nebo i zneužívat politickou a jinou moc na úkor ostatních, to deprimovalo. A k tomu převálcované sebevědomí národa po ruské invazi v srpnu 1968, morální průjem z konzolidačního chování spoluobčanů, až naprosté pochopení politické ubohosti systému, do kterého jsme se narodili, jakkoliv se tvářil, jako by tu byl odjakživa a na věčné časy.
Od počátku tohoto desetiletí se snad mohlo zdát, že ideály se navrací. Ovšem ve věku, kdy se člověku rodí vnoučata, je sice prima koupit si kytaru snů Fender Stratocaster, ale není s kým. Někdo emigroval, jiný propadl povolání, další rozmnožuje hmotné statky a všichni jsme jednoduše zestárli. V době, kdy k nám jezdí Stouni, Pinkflojdi a fůra dalších, by se dalo světu říct, že nejsme o nic horší, jenže tenkrát, když jsme to rozjeli, jsme byli na rozdíl od nich za oponou. Opona sice zrezivěla, ale my, jak se zdá, s ní…
Ti o generaci mladší mají starosti konzumnějšího rázu a díky svým diskotékovým „báječným létům pod psa“ se dost dobře nemají k čemu vracet. My jsme si báječná léta zažili, samozřejmě díky určité shodě okolností – kulturnímu a společenskému uvolnění šedesátých let a souběžnému světového vzedmutí tvořivosti a hledání nového: v muzice, ve filmu, v názorech na svět.
Začíná to rašit
Jak a kde to vypuklo? Za vším byli cowboys a rock and roll. Tedy zamlada trempující rodiče zprostředkovali vztah k romantice, tudíž k Americe. Usedlejší vrstevníci si to přetavili do country & western, u čehož ustrnuli. Rock´n´roll nám pomohli objevit starší sourozenci a Rádio Luxemburg. Pamatujete? „This is Radio Luxemburg, your station of the stars…“
Díky své sestře jsem v roce 1959 prvně uviděl a uslyšel na pódiu pod širým nebem v Malé Chuchli elektrofonickou kytaru a díky jejím spolužákům (konkrétně Ruda Dušek) jsem koketoval s prvními akordy, dozvěděl se o rockových hvězdách, kde naladit Laxík a co se děje v zárodcích beatu v tuzemsku (Sputnici, Hells Devils atd.). Matka projevila pochopení a stal jsem se majitelem kytary. Se spolužákem Pavlem Duškem jsme se prokousali prvními písněmi typu Dajána, pak přes Elvise, Cliffa Richarda, Little Richarda, Chubby Checkera a vliv jeho bratrance Rudy se stupňoval (na obrázku z roku 1962 má Pavel Rudovu elektrofonickou kytaru domácí výroby).
Pánové, ke strojům…
S nástupem na střední školu byla spojena první chmelová brigáda a tam jsme se po večerech sblížili při kytarách s o rok staršími studenty. Kytary opatřené snímači a zesílené přes rádiopřijímače zapůjčené v domácnostech domorodců Panošího Újezdu, spolu s bicí soupravou složenou z hrnců a plechovek, byly prostředkem k založení příležitostné instrumentální kapely pro závěrečnou dočesnou s příznačným názvem BONAKO (bordel na kolečkách).
Pár instrumentálek od The Shadows jsme museli pro nadšené ovace spolužáků opakovat a oficiálně najatá dechovka se setkala s pohrdavým nezájmem. Učitelský sbor se pokoušel nás ideově využít při následující oslavě VŘSR v modřanském kině, kde jsme jim zahráli Apače, FBI a podobné fláky a toto seskupení pod názvem „Svazácká úderka Karla Valdaufa mladšího“ též uvedlo duet jmenovaného s jistou dívenkou ze základní školy „Tam za vodou v rákosí“. Věrka zpívala pěkně, ale Valdauf nezapřel tatíkovy geny – autora dechovek. Byl to první větší kompromis, v duchu tichého kaučování Rudy Duška jsme totiž spíš inklinovali k jinému, nejlépe anglickému názvu. Beatles tehdy ještě u nás nikdo neznal. Začali jsme formovat kapelu, nejdříve s ještě nevyhraněným obsazením, zkoušet jsme jezdili do měchenické sokolovny vláčkem a kytarové obsazení bylo doplňováno zpočátku pianem (Marie Čadová) a saxofonem resp. klarinetem (tuším, že jistý Procházka z Měchenic).
Všechno se změnilo, když jsme se dali dohromady s novým zpěvákem Járou Krištofovičem, jemuž okolí neřeklo jinak než Wagi. Tento vyznavač Paula Jonese, Chuck Berryho a Micka Jaggera dal kapele jednoznačný směr. Věrka Wiedová mu alternovala asi třetinou repertoáru a její táta se stal naším manažerem a svou roli Epsteina v modřanských poměrech zvládal skvěle. Kapela, s kompromisně umírněným názvem Ypsilon byla na světě a díky manažerovi se naší domácí scénou pro zkoušení i pravidelné hraní stal závodní klub komořanských strojíren, dodnes známý jako „dřevák“.
Big beat YPSILON založen: (zleva) Karel Máj – kytara, Karel Průša – baskytara, nad ním dočasně Jan Heussiger – piano, Wagi – zpěv, foukací harmonika a tamburína, Karel Votánek – bicí, Zdeněk Wied – manažer, Věra Wiedová – zpěv a Zdeněk Chroust – kytara
A jedem!
Kapela před konečnou sestavou měnila několikrát obsazení a to na postech bicích, než se o ně postaral všeuměl a můj spolužák Karel Votánek a jistý kratší čas pěvecky alternoval Luděk Kreidl s repertoárem Cliffa Richarda, který se na periférii importoval z centra Prahy, z komunity kolem kavárny zvané „Kufr“ (U Rozvařilů). O zpěv se také pokusil Jarda Hobzík, ale bez větších ambicí. Počáteční doplňování kytarového obsazení klavírem bylo nejdříve způsobeno dostupností klavíristů, ale pod vlivem nastupujících kapel typu Rolling Stones a Beatles jsme od něj ustoupili. Zatímco konkurenční kapely (Orient, Killers, různá seskupení sourozenců z Vraného zvaných „Čubíci“, Frogs Rudy Duška, později i pokusy bratří Skřivanů z Beránku) rekrutovali svoji obec příznivců zejména z oblasti učňů a mladého proletariátu modřanských fabrik, naše zázemí bylo ve středoškolských studentech, a protože jsme se úspěšně rozjeli a pravidelně hráli na tzv. čajích, brzy jsme získávali příznivce i z ostatních táborů.
Tomu ostatně přispíval Wagi, který svým projevem, repertoárem a významným vlivem na image kapely výrazně zasahoval do oblasti rythm & blues, o což se kromě klasického rocku pokoušely i zmíněné konkurenční kapely, ovšem až na výjimky s výrazně nižším úspěchem. Je zřejmé, že vliv Beatles se odrazil v interpretaci modřanských kapel. I tady jsme měli navrch, a to i s hendykepem nezpívajícího baskytaristy Karla Průši. Zasloužil se o to zejména Karel Máj se svými kytarovými harrisonskými grify i schopností vokálně podpořit „modřanský Mersey sound“. Pokud se jedná o Věrku Wiedovou, byla kapelou respektována díky nespornému talentu a kromě skutečnosti, že její otec pro kapelu vytvořil skutečně podmínky na tu dobu nebývalé (o kterých se jiným kapelám mohlo jen snít), pozitivně působila svým projevem i na starší generaci, což nám dost pomohlo např. při kvalifikačních zkouškách. Kromě pravidelného hraní v modřanském resp. komořanském dřeváku jsme operovali i v oblasti okresu Praha-západ (Zbraslav, Černošice, Vrané, Měchenice, Jílové, atd.) a vrcholem zlaté éry kapely byly maturitní plesy ve velkém sále Slovanského domu. Možná bylo na škodu, že jsme v té době více neusilovali o hraní ve vnitřní Praze. Kromě dobrých akcí na Belvederu, na Jezerce a v sále Ministerstva obchodu na Staroměst. nám. se o to začala s otcovou podporou snažit Věrka bez nás (Alfa – 3. místo v soutěži nových talentů, krátce Juventus, později externě Rokoko, 1 malá deska s „Ave Maria“), což sice nikomu nevadilo, ale její ambice dokonané odchodem Wagiho na vojnu prakticky způsobily rozpad kapely koncem roku 1966.
Po vzestupu rozpad
Koncem roku 1965 měl Ypsilon kvalifikační zkoušky na 50 %, což sice dnes nevím co znamenalo, ale tehdy to byla slušná poloprofesionální kvalifikace. Zpěvový aparát a bicí byly erární – závodního klubu, kde jsme získali o víkendech výhradní pozici pro zkoušky. Protože to byl současně náš domácí sál, byly to podmínky přímo ideální, jaké nikdo v Modřanech neměl. Ostatní kapely sice zkoušely také za podpory fabrických ROH, např. Killers Pavla Duška přes ulici v Léčivech. Ale nikdo neměl takový servis jako my. Při zkouškách k dispozici bifé, zkoušky přímo v sále, zvukař s profesní praxí z rozhlasu a demosnímky na sice vyřazeném, ale přece profesionálním mixu, žádné starosti o dopravu a získávání kšeftů. Ale dvojaká praxe našeho manažera začala hlodat i do hudební koncepce kapely. Když jsme například nějakým hitem podle předem sestaveného programu lidi přivedli do varu, manažer začal přehazovat pořadí repertoáru a úspěšné série musela zakončovat Věrka, aby byla „zviditelněna“. To samozřejmě bylo na úkor kapely, jejíž repertoár byl sice sestavován demokraticky, ale jednoznačně v ní dominoval vliv Wagiho, pak zřejmě můj a Věrka byla prostě jen zpestřením. Všichni jsme to začali pociťovat, a jak se blížil Wagiho odchod na vojnu, bylo třeba se vážně zabývat otázkou, co bude dál.
Maturitní ples 1966 byl prakticky vrcholem činnosti Ypsilonu i jeho labutí písní. Ve velkém sále jsem po maturitním předtančení a stužkování hrál s Ypsilonem ve skvělé a bouřící atmosféře spolužáků, když alternoval najatý big band, představil jsem v malém sále nové seskupení – The Rockin´ Bells. Byl to souběžně připravovaný projekt, který měl naznačit, že po odchodu Wagiho na vojnu bude nějaké pokračování.
Co bylo potom
Když Věrka absolvovala léto na LVT s tehdejšími hvězdami popu, bylo už jasné, že dál se naše cesty rozcházejí. Nejdříve jsme sice byli ubezpečováni, že v klubu budeme moci i dále působit, ovšem se Zdeňkem Wiedem odešel i jeho vliv na papaláše. Karel Votánek na hraní rezignoval, věnoval se v té době klasické kytaře, na jeho místo nastoupil k bicím Jirka Kadlec, baskytaru převzal zpívající i skládající Ivan Rudčenko (naznačený problém dozrál a vypuštěný Karel Průša, nyní známý kameraman v TV Nova, se nám později s gustem pochlubil svou epizodou v kapele Miky Volka). Karel Máj na další hraní bez Věrky rezignoval. Druhou kytaru tedy převzal Ruda Dušek. Vše se odehrávalo v atmosféře deziluzí z neodvratného rozpadu Ypsilonu, ale s nadějí na vlastní tvorbu. Ta se v Ypsilonu nestačila rozvinout – s Wagim jsme stvořili asi tři kousky r&b zaměření s českými texty.
V Rockin‘ Bells jsem z předchozí kapely sice zdánlivě zůstal sám, ale kolem byli lidé, kteří naším hraním žili a ti pokračovali dál. Byl to například Miloš Hrabě, který coby spolužák a skalní fanda intenzivně prožíval celou existenci kapely a po odchodu Wiedů přešel na post manažera. Poté, co jsme dostali kopačky v klubu, začali jsme bez zřizovatele, tedy na volné noze. Zkoušky u Ivana v kotelně nebo u Jirky v bytě na Beránku, doprava např. „hadraplánem“ bez plachty s bednami zastrkanými mezi drátěné šprdlínky. Faktem zůstává, že během půl roku jsme byli schopni vystoupit v F-clubu vedle Framus Five (Prokop), Mickies (Korn) a dalších kapel, kde jsme zaujali i porotu (Klein, Pacák atd.). Vedle budoucích hvězd jsme uspěli coby nejlepší kapela večera v jevištním projevu, vyhrál pochopitelně Prokop se skvělou interpretací věcí od Ray Charlese, a tak jsem se před odchodem na vojnu stal krátkodobě šoumenem. Hráli jsme převážně repertoár s vlastními texty a z třetiny i s vlastní muzikou. Zaměření – od přetextované lyriky Simona a Garfunkela k hardrocku, který měl snad teprve vzniknout.
The Rockin´ Bells na zkoušce v klubu – než nás rudoši vykopli. Zleva: drums Jirka Kadlec, guitar Ruda Dušek, lead guitar Zdeněk Chroust, bass Ivan Rudčenko, a zpíval jistý Vráťa, kterému jsme to posléze rozmluvili.
Když jsem odešel na vojnu (tady jsem si zahrál s profíkem z Donaldů Gumou Kulhánkem v Bulled Heads), Rockin´ Bells pokračovali v umírněné linii (zůstal Ivan na basu, bicí na čas převzal Miloš Hrabě, později Jirka Malík, Karel Votánek hrál jako první v Praze na elektriku klasicky prstama – a vystačili si ve třech). Bohužel před mým příchodem z vojny se rozpadli a pak to už nešlo. Wagi se oženil v Chebu. S Rudou Duškem (koncem sedmdesátých let byl zřejmě nejlepším kytaristou s citem pro blues v Praze – jenže nikde nehrál, pak si někdy v 80. letech uřízl dva prsty na hoblovce při výrobě dřevěných soch, je totiž jedním z nejneznámějších, ale asi i z nejlepších žijících výtvarníků) jsme se během r. 1970 pokusili o jistou instrumentální formaci. Asistoval „Ždímal“ z Frogs na basu, Horáček na bicí (mám dojem, že později se stal slavným textařem), nedošlo ale k jedinému vystoupení. Byla normalizace a „blbá nálada“. Jenom Kadlec s Pavlištou dál myli okna a dál hráli v Orientu. Tak skončila éra big beatu na pražské periférii.
(Praha, červenec 1997 -zch)
