A je to tu znovu – smutek a bolest, a ještě k tomu v čase kolem Vánoc, kdy bývá většina lidských dušiček obzvlášť citlivá. Když ztratíme někoho blízkého, nemůžeme v prvním momentě uvěřit, pak to chceme vrátit zpět, nakonec brečíme a trápíme se, teprve potom začneme vzpomínat… V horších případech si vzpomeneme na všechno, co jsme tomu člověku chtěli říct, ale neřekli, ať už pro nedostatek času, nebo třeba kvůli ostychu. Možná nám někdy provedl něco, co jsme mu neuměli odpustit, nebo jsme naopak ublížili my jemu, a teď už se mu neomluvíme, protože zmizel v nenávratnu.
Fatalista řekne: Co se má stát, stane se, život jde dál. Pokud myslíme na své ztracené se smutkem a zoufalstvím, prý jim ztěžujeme pobyt v jiných dimenzích, prý i oni se trápí, když nás „vidí“ smutné. Nic se zpátky v čase vrátit už nedá, tak co to zkusit jinak:
Popřejme všem našim kamarádům, kteří nás už opustili, hodně štěstí v jejich novém světě a věnujme se pozorněji těm, kdo s námi stále ještě zůstali. Odpouštějme si včas, omluvme se, je-li důvod, poděkujme, když je za co, a zkusme se naučit říkat si navzájem, že se máme rádi, aniž bychom si přitom připadali trapně jak v americkém filmu.
PS. Milý Zachoži, hodně štěstí! ♥♥♥
