Na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století začaly na naši hudební scénu pronikat progresivní hudební projevy. Byl jím především rokenrol. Ale hlavní vzestup spojený s hudební scénou, která začala určovat celkový životní postoj a styl mládeže, měl teprve přijít. V první polovině šedesátých let zasáhla celý civilizovaný svět hudební euforie všeobecně nazývaná, podle nejtypičtějších hudebních představitelů, beatlemanie. Hudební skupina z anglického města Liverpool The Beatles se stala vzorem pro mladé lidi téměř vlastně na celém světě. A to nejen hudbou, kterou tato skupina produkovala, ale i svými názory, které šířila. Beatles tak ovlivnili vlastní generaci (členové skupiny se narodili v rozmezí let 1940-1943) i generaci mnohem mladších – třinácti a čtrnáctiletých, kteří chodili na jejich koncerty „šílet“.
Ve šlépějích Beatles vykročily a prosadily se na světové hudební scéně další skupiny jako Rolling Stones, The Kinks, The Animals, The Yardbirds, The Cream, Swinging Blue Jeans, Pretty Things, Herman ?s Hermits a jiné. Většinou to byla hudební seskupení z Anglie, tedy kolébky těchto hudebních trendů, ale i z Ameriky (The Byrds, Beach Boys), Austrálie (v prvopočátcích Bee Gees) i tehdejší Německé spolkové republiky (The Rainbows, The Lords nebo The Rattles, kterým se říkalo němečtí Beatles). Německé přístavní město Hamburg poskytlo ve svých sálech, tančírnách a klubech (Star Club) angažmá mnohým z těchto hudebních skupin včetně Beatles v jejich začátcích.
Do střední Evropy, tedy i tehdejšího Československa, se vliv nových hudebních stylů dostal díky poslechu rozhlasové stanice rádia Luxemburg a „na černo“ dovezeným gramodeskám. To bylo někdy na přelomu třiašedesátého a čtyřiašedesátého roku. Společnost reagovala jako, obrazně řečeno, při výbuchu sopky. Informace, které se k nám za „železnou oponu“ dostávaly, se pro izolovanost státu se socialistickým zřízením stávaly o to magičtější, o co byly méně dostupné. Do té doby pro rokenrol sporadicky používaný název bigbít (big beat) se vžil pro označení veškerých tehdejších hudebních vlivů, především mersey soundu, který hojně využívali právě Beatles. Pojem bigbít byl specifikem Československa (s jeho vznikem jsou provázáni pražští rokeři Pavel Chrastina, Petr a Jiří Jandové, Pavel Sedláček a přátele kolem nich) a používal se mimo naše území pouze v Polsku, které jej od nás převzalo. V západních zemích, především v tehdejší NSR, se často užívalo označení beat.
Jedni z prvních, kdo podávali obrazové informace o hudebním dění na „západě“, byly tehdejší Služby českých měst. Jejich provozovny reportážní fotografie rozmnožovaly ofocené hudební skupiny z časopisů, především německé verze Brava. Ty se potom prodávaly na novinových stáncích. V Brně byla taková provozovna ve Veveří ulici č. 6. A bylo se na co koukat. Vlasy hudebníků sčesané do čela a zakrývající uši nadchly ne jednoho mladíka. V té době byli také Beatles i několik jiných podobných skupin u nás k vidění na dokumentárních záběrech v krátkých filmových týdenících, které se věnovaly aktualitám z domova i ze světa a promítaly se v kinech před celovečerními filmy.
A potom to přišlo. V roce 1965 vydalo k prodeji pražské Pressfoto soubor fotografií z celovečerního polodokumentárního filmu se skupinou Beatles s názvem Perný den (A Hard Day’s Night, GB 1964). Na podzim byl potom v tehdejším Československu film uveden. Premiérovými představeními na Moravě bylo poctěno Velké kino ve Zlíně. Není divu, že se filmových produkcí účastnili mladí diváci z Brna i odjinud. Zanedlouho se film promítal i tady v Brně. Návštěvníci, mnohdy ještě navštěvující základní školu, odcházeli z těchto filmových představení v naprostém omámení. Nic podobného doposud neviděli a neslyšeli. Před tím se v kinech promítalo jen několik hudebních filmů. Starší film Synkopy (Syncopation, USA 1942) s jazzovými muzikanty, Klub mladých (The Young Oness, GB 1961) s Clifem Richardem a jeho doprovodným kytarovým týmem The Shadows (The Drifters) a Jazzová revue (It’s Trad, Dad, GB 1962). Průvodcem se v tomto hudebním filmu stala zpěvačka Helen Shapiro a byly v něm k vidění a slyšení orchestry Ackera Bilka, Boba Wallise, Kennedyho Balla a také zpěváci Craig Douglas a Chubby Checker. Film Perný den podpořil zakládání obdobných hudebních skupin, jimž vévodily elektrické kytary. Taneční a dixielandové soubory začaly měnit styl.
Zanedlouho přišel ještě jeden film s Beatles – Pomoc (Help!, GB 1966). Je zajímavé, že Jazzovou revui, Perný den a Pomoc natočil jeden režisér – Richard Lester (*1932). Ve čtyřiašedesátém a v pětašedesátém začalo vznikat v tehdejším Československu nejvíce bigbeatových skupin. I v Brně. Byl to do té doby nevídaný rozmach. Vždyť někteří takoví zakládající členové si šli koupit elektrickou kytaru, aniž by do té doby drželi jakoukoli v ruce. Prostě zastrčili kabel od kytarových snímačů do gramofonového vstupu obyčejného domácího rozhlasového přijímače a začali se učit hrát přímo „s elektrikou“. V Brně a jeho okolí působilo v šedesátých letech více než sto bigbeatových skupin. V repertoáru měly ponejvíc převzaté skladby slavných zahraničních skupin. O vlastní tvorbu nebyl moc velký zájem, protože zde sehrála svoji roli izolovanost našeho státu od „západu“. Členové bigbeatových skupin i jejich příznivci si chtěli vytvořit takovou atmosféru, jakou si představovali, že je za našimi hranicemi. Proto nejraději kopírovali zahraniční vzory.
Paradoxně tím vznikla jakási nádstavba, která měla svoji ojedinělou poetiku. V souvislosti s hudbou se u mladých začal vytvářet jiný životní styl. Prudce se měnila i móda odívání. Na začátku šedesátých let si mládež po vzoru z reklam na cigarety v zahraničních časopisech nechala šít džíny, v tehdejší terminologii texasky, z černého plátna a bílou nití prošité. Z černobílých obrázků netušili, že jsou džíny modré se žlutooranžovým prošíváním. Kalhotová móda pokračovala úzkými nohavicemi, kterým se říkalo trubky. Po nich přišly krátce před polovinou šedesátých let nohavice od kolen do zvonu. Správné „zvonáče“ musely mít dole šířku třicet dva centimetry. Zvony, které se rozšiřovaly od stehen, měly svůj zrod až na konci šedesátých let. Kolem čtyřiašedesátého roku začala, především děvčata, nosit „hoptrika“, tedy vlastně námořnická trička. Ti šťastnější získali sluneční brýle „brouky“, které opravdu dělaly dojem očí brouka a nosí se dodnes. Movitější muži si dali šít černé kotníčkové špičaté boty na vyšším podpatku, ve kterých se nechali vyfotit Beatles. Sukně a šaty dívek se zkrátily na tu nejkratší délku, jakou si vůbec lze představit. Mladé maminky ohnuté nad kočárkem měly vděčné mužské pozorovatele. I výstřihy šatů a halenek skýtaly zajímavé pohledy. Tehdejší český výrobce podprsenek Triola mohl téměř zastavit výrobu. Podprsenky totiž přestaly nosit i ženy dívčímu věku odrostlé. Na koupalištích se začala promenádovat děvčata v miniaturních plavkách nazvaných bikini. Sem tam, ale to spíš na odlehlých místech, i v monobikinách. Tedy bez horního dílu, někdy doplněné
úzkými šráky.
Ojediněle, ale přece, ke konci šedesátých let vznikaly Eva pláže pro ženy a dívky a také oficiální nudistické pláže. V osmašedesátém roce se na několik málo let usadil ve vybraných nočních podnicích striptýz, který vzal v normalizačním procesu za své.
Další šok přišel v podobě jakéhosi odvaru na „západě“ se rozvíjejícího hnutí „dětí květin“, hippies. Mladíci si ve městech vykračovali v košilích a kalhotách plných pestrobarevných vzorů květin. Vlasy se některým hochům začaly plazit až na záda. V souvislosti s informacemi o volnějších vztazích mladých na „západě“ se měnil přístup k lásce i tady u nás. Dá se říct, že druhá polovina šedesátých a první polovina sedmdesátých let měla v mnohém blíž v citové náklonnosti k pomíjivým vztahům. Na druhou stranu byla snaha se co nejdříve oženit nebo vdát a dostat se pro propastné neshody z dosahu rodičů. Rozporuplné a přesto půvabné ovzduší ovlivněné big beatem tedy panovalo v šedesátých letech i v tehdejším Československu a také tady v Brně.
Jiří Donné, 2004
