Na samém začátku 60. let v období momentálního útlumu rock´n´rollu Ameriku ovládali Phil Spector se svými „zvukovými stěnami“ a vokálními skupinami Crystals a Ronettes, a také v Nashville nahrávající Roy Orbison a Brenda Lee. Králem byl sice stále Elvis, ale už nikoli rock´n´rollu, nýbrž popu. Coby nahrážka za rock´n´roll se objevil i twist se svým vlastním králem Chubby Checkerem. Objevily se také první soulové nahrávky z Memphisu a Detroitu, které začaly určovat nový výraz černošského popu. Společně s tím si u bílého publika získávaly oblibu také kytarové skupiny hrající především instrumentální skladby, postavené na melodice sólové kytary (Dick Dále & Del-Tones, The Ventures, švédští Spotniks, britští The Shadows a The Tornados). V samotné Velké Británii se drželi na vrcholu elegantní Cliff Richard a „odvázaná“ čtrnáctka Helen Shapiro.
Nástupem The Beatles v roce 1963 byl pro jejich sound novináři vymyšlen termín Mersey Sound (Mersey Beat, později zkráceně beat) a zaškatulkovány do něj skupiny, pocházející ale i nepocházející z Liverpoolu, které produkovaly sice drsný ale melodický, rychlý kytarový rock s vícehlasými vokály. Lze sem zařadit třeba formace Gerry & The Pacemakers, The Searchers, Paramounts, Dave Clark Five či Hollies. Hudebně téměř identickým, ale o dost „sladším“ soundem se prezentovaly pop rockové odpovědi na onen beatlesovský Mersey beat – ať už je vyrobila Amerika jako třeba Monkees, nebo pocházeli z Austrálie jako Bee Gees a Easybeats či ze samotné Anglie jako Herman´s Hermits nebo Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick & Tich. Komerční úspěch výše jmenovaných kapel měl v Americe i v Evropě posléze vliv na vznik až „sirupově“ sladké muziky, stylu pro děcka a nejmladší teenagery, kterému se začalo říkat bubble gum (Ohio Express, Archies, Middle Of The Road).
Za pomyslný hudební protipól Mersey beatu bývalo považováno rhythm & blues. Tento styl amerických černošských interpretů ze 40. a 50. let začali objevovat sami pro sebe budoucí členové britských part Rolling Stones a The Animals někdy v letech 1960 – 61 a vyrazili s ním do boje už se svými skupinami v letech 1962 – 64. Sound legendárních veteránů Muddyho Waterse, Chucka Berryho, Raye Charlese či Johna Lee Hookera se stal vzorem pro jejich neučesanou, syrovou směsici rhythm&blues a rock´n´rollu. Kromě zmíněných Stounů a Animals patřily mezi ostrovní špičku ještě The Kinks, Yardbirds, Pretty Things, The Who, Manfred Mann a Spencer Davis Group, dále pak irští Them. Určitou odpovědí na tuto britskou podobu rhythm&blues byla v Americe dnes polozapomenutá sorta kapel, jejichž muzice se říkalo garage rock (Seeds, Barbarians, Shadows Of Knight, Count Five, Electric Prunes nebo 13th Floor Elevators).
Na své si přišli i příznivci klasické pomalé dvanáctky – nejen chicagského, ale i staršího „venkovského“ rhythm&blues, pochopitelně v elektrifikované podobě. Pojetí zde bylo striktně dvanáctkové a o něco více se dbalo na hru sólové kytary, přičemž výchozím bodem byl v tomto americký kytarista B. B. King. Za prvního propagátora elektrického blues v Británii je považován kytarista Alexis Korner a jeho kapela Blues Incorporated. Následovali jej John Mayall & Bluesbreakers, Cream, Taste, Ten Years After, Fleetwood Mac, Chicken Shack, Jeff Beck Group či Jethro Tull. V Americe pak slavil návrat sám B. B. King, konečně se začalo dařit Albertu Kingovi, následovali Paul Butterfield Blues Band, Blues Project, Electric Flag, Canned Heat, Johnny Winter, Taj Mahal, občas kanadští Guess Who, v Holandsku třeba Cuby & The Blizzards a později Livin´Blues. Blues s latinskou muzikou spojil do osobité fúze zase mexický kytarista Carlos Santana.
Přímo na americký rock´n´roll s názvuky country, tedy na ony „dobré kořeny“, odkazovali svými písničkami na konci sixties třeba kalifornští Creedence Clearwater Revival, jejichž pojetí bigbítu se říkalo swamp rock. Na konci 60.let zažila Amerika díky B. Dylanovi a jeho inklinaci k c&w nástup tzv. country rocku, který kromě jeho častých doprovázečů The Band provozovala i kapela Grama Parsonse Flying Burrito Brothers.
Ze smutku blues a expresivního gospelu (černošské duchovní hudby) vycházející styl soul naproti tomu zůstával doménou hlavně amerických černošských interpretů, zejména okolo detroitské značky Tamla Motown. Ta natáčela spíše uhlazenější nahrávky stylu, naopak tvrdší verzi soulu, postavenou na rockově zemitém rhythm & blues, produkovali hudebníci nahrávající v mississippském Memphisu pro firmu Stax. Obecně se jednalo o muziku, v níž měly hlavní slovo procítěné pěvecké kreace, vycházející z gospelu, založené na pomalejším tempu rhythm&bluesového základu se smyčcovými a dechovými aranžmá. V 60. letech soul reprezentovali třeba Ray Charles, James Brown, Otis Redding, Aretha Franklin, Smokey Robinson & The Miracles, Supremes, Marvin Gaye, Wilson Pickett, Bobby Bland, Temptations, Impressions či Roberta Flack.
Ze soulu a gospelu vycházela rychlejší forma stylu, zvaná funk, kterou v Americe hrával jako první nejspíše (již jmenovaný) James Brown a hned po něm skupina Sly & The Family Stone. Pompéznímu funku s bohatým aranžmá, v textech obsahujícímu politické komentáře plus odkazy na halucinogenní drogy se v té době říkalo psychedelic soul a mezi jeho představitele řadíme třeba George Clintona a jeho partičky Parliaments a Funkadelic (viz. jazz rock – funk), vokální soubor Temptations a nablýskaného ješitu Isaaca Hayese. Ostrovní (britský) soul zvaný též „blue eyed soul“ produkovali ve druhé polovině sixties zpěváci Joe Cocker, Steve Winwood & Traffic, Chris Farlowe & Thunderbirds, dále Rod Stewart se Steampacket a také Van Morrison s Them.
Další termín – psychedelic music – je vlastně obecným pojmem pro hudbu kalifornských kapel typu The Byrds, The Doors, Jefferson Airplane, Grateful Dead, J. Joplin & Big Brother And The Holding Company, Country Joe And The Fish, Quicksilver Messenger Service, F. Zappa & Mothers Of Invention, texaských 13th Floor Elevators, kosmopolitního tria Jimi Hendrix Experience nebo britské party Pink Floyd atd. Tyto skupiny včleňovaly do svých skladeb určité neobvyklé hudební postupy, např. z oblasti jazzu nebo etnické (zejména indické) hudby, se snahou navodit u sjetého posluchače zvláštní psychické stavy.
Ve svých mnohdy surrealistických textech vycházely z hipísáckého pohledu na svět (vesmír, jiné dimenze, svět fantasy, love, mír a ne válka atd.). Častým prvkem byla i monotónní, hypnoticky dlouhá, improvizace posazená na jediný hudební motiv (a často na jeden akord). Svým způsobem sem patřili i angličtí hippies Edgar Broughton Band a Hawkwind, kteří pořádali free koncerty a hráli na různých dobročinných akcích, na nichž se zhusta zobaly „dobroty“. A stejně tak sem patří první německé acid soubory Amon Dűűl ll, Tangerine Dream či Guru Guru. Psychedelic sound tedy nebyl hudebním stylem jako takovým, ale spíše souhrnem různých okolností, vjemů a činností (filosofie „flower power“, halucinogenní drogy, lights shows, noise, tanec), které hudba výše zmíněných skupin „podporovala“ a ještě více zvýrazňovala. Všem těmto partám patřila také nálepka underground. Kalifornským psychedelickým skupinám, které působily v sanfranciských sálech Fillmore Auditorium a Avalon, se taktéž říkalo acid rockové.
Od začátku 60. let docházelo také k revivalu folku, lidových písniček s konkrétními angažovanými texty, které v té době interpretovali tzv. „zatoulaní básnící“ v čele s Bobem Dylanem, Joan Baez, Donovanem, Judy Collins, Joni Mitchell, Leonardem Cohenem, Arlo Guthriem, Philem Ochsem, Tomem Paxtonem či Royem Harperem. Ve druhé polovině dekády, kdy si jednotliví interpreti pořizovali za záda rockové skupiny, došlo ke zrodu stylu nazvaného folk rock. Z hlavních představitelů jmenujme alespoň The Byrds, Dylanův The Band, duo Simon & Garfunkel, Country Joe & The Fish, čtveřici Crosby Stills Nash & Young, Tim Buckleyho, Lovin´ Spoonful, Buffalo Springfield či britské reprezentanty žánru Incredible String Band, Fairport Convention a písničkáře typu Nicka Drakea.
Nyní se opět vrátíme na prosluněné pobřeží Pacifiku. Buď na rock´n´rollovém nebo na folkovém základu, ovšem s patřičnou dávkou „cukru“, byl postaven kalifornský styl zvaný surfin´ sound později přejmenovaný na west coast. Vévodily mu propracované vícehlasé vokály, které ve snivých melodiích navozovaly atmosféru pohody, lásky, psychedelie, nekonečných pláží a touhou přesvědčit posluchače, že být surfařem je to nejlepší povolání na světě. To je nakonec ze soundu Dicka Dalea, Beach Boys, Harper´s Bizzare nebo hlavně Mamas & Papas (u nich tedy až na ten surf) dost slyšet.
Na konci 60. let došlo k celkem zajímavému fenoménu – tvorbě tzv. koncepčních alb. Jakési náznaky lze vysledovat u Beach Boys („Pet Sounds“), Franka Zappy („Freak Out“), The Who („The Who Sell Out“) nebo Beatles („Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band“), v roce 1968 se ukázali smůlou provázení Pretty Things („S. F. Sorrow“), později se staly koncepční desky poznávací značkou právě The Who (např. dvojalba „Tommy“ a „Quadrophoenia“) a celé to vyvrcholilo dvojalbem „Jesus Christ Superstar“ anglického skladatele Andrewa Lloyd-Webera. Pro ucelené příběhy rámované rockovou hudbou se tehdy vžil pojem rock opera. Koncepční alba se stala velmi populární v 70. letech v době art rocku (Yes, Pink Floyd, Rush, F. Zappa).
Někdy v polovině 60. let společně s velkým rozmachem všech forem a druhů umění se začaly objevovat kapely, které hudební kritici označovali obecným slovem „underground“. Tvorba těchto skupin sice vycházela z tehdejší písničkové produkce, ale byla ozvláštněna nezvyklými textovými, hudebními i mimohudebními prvky, které ji stavěly do kontrastu s tím, co se běžně vyskytovalo v médiích. Tak například newyorský underground reprezentovaly: na Warholovu Factory napojená skupina Velvet Underground se svým hodně syrovým zvukem a texty o drogách, depresích a zmaru; dále zcela happeningová a textově hodně radikální parta bohémských básníků The Fugs; kultovní United States Of America či hippie soubor David Peel & Lower East Side, jehož parodické koncerty byly jakýmsi pouličním folkem v té nejsurovější (téměř punkové) podobě.
Kalifornský underground byl založen hlavně na kapelách vyšlých ze subkultury hippies (viz. psychedelic sound) a pak ještě na třech partách – psychedelicky transovních The Doors, poprvé používajících v textech témata smrti, dále na ujetém souboru Frank Zappa & Mothers Of Invention, jenž díky svému bossovi do svého parodického rocku implantoval prvky soudobé vážné hudby, a také na Cpt. Beefheartovi se svým Magic Bandem, produkujícím surový garážový rhythm&blues.
Anglický (londýnský) underground stavěl buď na psychedelické hudbě raných Pinkk Floyd, kteří svá představení doplňovali vizuálně velice působivými light shows, nebo na čirém experimentátorství Soft Machine, jež se stali později jedním z kořenů jazz-rocku. A také na ulítlém bláznovi A. Brownovi, který velel happeningové formaci Crazy World Of Arthur Brown. Do tohoto ranku bychom mohli zařadit ještě z Leicesteru pocházející skupinu Family, jež proslula svojí členitou rytmikou a divokým, černošsky znějícím vokálem Rogera Chapmana, a také předchůdce art (classical) rocku The Nice klávesisty Ketha Emersona.
Německý underground pak představovaly skupiny jako Can, se svým elektronicky expresivním soundem, o němž se říká, že byl předobrazem pozdějšího anglického postpunku, nebo Tangerine Dream a Amon Dűűl ll, acidoví předchůdci elektronického „krautrocku“ skupin typu Kraftwerk (viz. psychedelic misic).
Nu, a ke slovu pomalu ale jistě přicházela doposud nejexpresivnější rocková forma – hard rock. Někteří rockoví publicisté označují za úplně první hardrockový riff ten ve skladbě „You Really Got Me“ od Kinks, budoucí hardrockový čoud lze zachytit také v garážovém zvuku písní ranných The Who, ale k největšímu rozvoji došlo až ve druhé polovině sixties v souvislosti s tvorbou Jimiho Hendrixe a tria Cream kytaristy Erica Claptona. Skladby tohoto stylu vycházely z blues a byly založeny na neustále opakovaném základním kytarovém riffu, jenž zahraný pomocí kytarové krabičky „booster“ či na řádně ohuleném zesilovači Marshall získal nesmírně účinný tvrdý, metalický zvuk. Právě tento sound ještě více zvýrazněný soubory jako Jeff Beck Group, Blue Cheer, Steppenwolf, Iron Butterfly, Led Zeppelin, Deep Purple, Mountain, Ten Years After, Free nebo Black Sabbath se stal východiskem pro většinu rockové produkce první poloviny 70. let.
Už tehdy se objevil pro tento žánr i nový výraz – heavy metal; my s ním prozatím budeme ještě šetřit a zmíníme ho až u kapel, které se na rockovém poli objevily v době nástupu punku ve druhé polovině sedmé dekády. Ještě co se týče hardrocku – v úplném závěru sixties se objevila jeho drsnější a primitivnější mutace v podobě tzv. Detroit rocku, reprezentovaného soubory druhé generace garage rocku, tedy Stooges, MC 5 a Grand Funk Railroad. Tyto soubory pro svou pódiovou agresivitu a syrový zvuk dnes bývají označovány jako nejvýznačnější předchůdci punku.
Na konci šesté dekády vznikaly také první desky tzv. art rocku někdy označovaného též classical rock eventuelně progressive rock. Jednalo se buď o jakési skloubení klasické vážné hudby a klávesového rocku, jako se o to pokoušeli Moody Blues či The Nice, jejich pokračovatel, trio Emerson, Lake & Palmer a newyorští Vanilla Fudge, nebo o vokálně bohatý, hudebně mnohdy komplikovaný, proaranžovaný, syntezátorový sound, založený na kvalitních instrumentálních výkonech hráčů, a částečně vycházející z hard rocku. Zde byli hlavními představiteli např. Yes, King Crimson, Van Der Graaf Generator a později Genesis.
Koncem 60. let také docházelo k (celkem očekávanému) prvnímu fúzování jazzu s rockem. Obecně se tvrdí, že tím prvním a opravdovým jazz-rockovým albem je „Bitches Brew“ jazzového trumpetisty Milese Davise, ale už před ním z druhého, tedy rockového, břehu přicházeli s tímto spojením kapely jako Graham Bond Organization, Chicago, Trinity, Blood Sweat & Tears nebo Colosseum.
V šedesátých letech došlo k oblibě i některých nerockových stylů, které však už během samotné dekády anebo o něco později svoji cestu s rockem proťaly.
Samostatnou a zcela uzavřenou francouzskou záležitostí byl šanson (v překladu prostě „píseň“) stavějící na náročném, básnickém textu a sugestivním, „hereckém“ výrazu interpreta. Bráno z anglo-amerického pohledu jde vlastně o specifickou formu blues nebo soulu. Žánr je znám už konce 19. století a v první polovině toho následujícího ho proslavily hlavně osobnosti jako Edit Piaf a Charles Trenet. Na ně pak už od 50. let navazovali Charles Aznavour, Gilbert Bécaud, Leo Ferré, Georges Brassens, Jacques Brel, Juliette Gréco a v neposlední řadě také Mireille Mathieu. Když už jsme v zemi galského kohouta, nelze nezmínit také pařížského popového vizionáře Serge Gainsbourga, jenž tvořil hudbu využívající jak prvky rocku, jazzu tak vážné hudby.
Dalším stylem, který proťal svoji cestu s rockem ( předtím s jazzem) byla například indická raga, jejíž melodiku a rytmy propagoval zejména hráč na sitar Ravi Shankar – významně tak ovlivnil tvorbu rockových skupin Beatles, Rolling Stones nebo třeba Butterfield Blues Band. Orientální sound zněl i při různých marihuanových či LSD dýcháncích subkultury hippies. Sám Shankar také vystupoval na těch nejslavnějších rockových festivalech (Monterey, Woodstock).
Dále to byl jamajský bluebeat, přechodný žánr mezi ska a reggae; styl ska skombinovaný s britským beatem se dokonce na krátký čas (v letech 1966 – 68) stal celkem slušnou hudební atrakcí anglických klubů, zejména těch, které navštěvovali příslušníci subkultury mods. V souvislosti s bluebeatem a ska je třeba zmínit i zrod nového trendu, který funguje dodnes – klubového pouštění muziky na gramofonech. První discjockeys (DJs) se sice objevili už za války v Paříži v podniku La Discotheque na Rue de la Huchette (odtud také pochází výraz discotheque, který přejala i angličtina), ale velmi populární se staly na Jamajce už na konci 40. let (vznik prvních primitivních soundsystémů), v padesátých letech pak v USA. Až cca v polovině šesté dekády se začala pouštět muzika i ve zmíněných modovských klubech v Británii.
Brazilská bossanova („nová vlna“) byla jakýmsi průsečíkem mezi latinskoamerickou muzikou a moderním jazzem. Stala se v Americe jazzovým hitem první poloviny dekády neboť v době colemanovsko-coltraneovských avantgardních masakrů, plných atonality, vložila do jazzu melodii a pohodu (Antonio C. Jobim, Joao Gilberto, Astrud Gilberto, Stan Getz, Charlie Byrd, Toninho Horta, Regina Elis). Bossa nova se svými odvazovými rytmy byla natolik životaschopná, že se později dokázala infiltrovat nejen do jazzu, ale i do jazz rocku, blues a folk-rocku, funku a elektronické taneční hudby, takže ji v současnosti většina na latinu orientovaných dýdžejů zařazuje do svých setů. Nebýt tehdy v sixties britských vlasáčů v čele s Beatles, možná že by se historie populární hudby odvíjela úplně jinak.
A když nahlédneme k nám do Evropy – keltskou hudbou či spíše tradiční irskou hudbou se prezentovali dublinští Chieftains, s rockem ji pak kombinoval bretaňský multiinstrumentalista Alan Stivell (ten ale alba začal vydávat až na přelomu 60. a 70. let), nebo skupiny jako Tri Yann z Bretaně nebo Tir na nÓg z Irska.
Veškerá tato hudba, vznikající prakticky po celém světě a tedy rodící se mimo komerční sféry anglo-americké pop (rock) music, dostala později v 80. letech let název world music.
Toliko tedy o základních rockových, potažmo s rockem souvisejících směrech 60. let. Na závěr snad ještě stručnou ale výstižnou charakteristiku onoho času z úst nejpovolanějších – hudebního publicisty Vojtěcha Lindaura z Rock & Popu: „Byla to zvláštní a nejspíš neopakovatelná doba. Zejména díkyBeatles ve světě alespoň krátce platilo, že to nejzajímavější a nejvynalézavější, co populární hudba nabízela, bylo zároveň na trhu nejžádanější. K takovému souznění už v masovém měřítku nikdy potom nedošlo.“
