Je zajímavé sledovat, jak se člověk staví k tomu, aby po 40 letech opět popadnul ten svůj nástroj, anebo taky ne. Jedni si troufnou, a druzí ne. Spolu s Tomem Stabenowem patříme k těm prvním a naše důvěra v to, že v nás ještě je ta malá muzikantská neuhasínající jiskra, která přispívá k tomu, abychom po tak dlouhé době našli opět odvahu si spolu zahrát i s rizikem, že to může být fiasko. Sám se toho nebojím, ale všimnul jsem si, že je dost bývalých muzikantů, kteří by tento krok po tak dlouhé době neudělali. Myslím si však, že není co ztratit, spíše naopak. Pokud nám hudba stále ještě dělá radost, pak dělat a hrát muziku ji jenom zvyšuje. Musím říci, že je to zvláštní pocit si po 40 letech zase sednout za škopky a držet paličky v rukou. Je to něco jako stejně dlouhý půst, a teď najednou mám možnost ho přerušit. Hlavní věc je, že na to nejsem sám. Díky neúnavnému Šveskovi se podařilo vyburcovat starou partu Crash a zdá se, že si spolu ještě i zahrajeme. V pondělí se koná první zkouška v Nejdku a ta by měla ukázat, jak na tom jsme. Osobně musím překlenout vzdálenost 300 kilometrů, abych na zkoušce mohl být. Třista kiláků je však nic ve srovnání se 40 lety. Důležitý je ten pocit, který člověka naplňuje, když muzicíruje. A o to tu jde. Takže jsem hrozně zvědav, jak to dopadne, a určitě vás budeme se Šveskou informovat o dalším vývoji. Mimochodem jsem si nemohl přát lepší dárek k narozeninám, než tu zkoušku. Zdravím všechny… Číňan
40letý půst…
