Občas kolem sebe slyším, že jsme s tou naší muzikou ustrnuli v minulosti, jsme na sentimentální vlně, trochu naivní a podobně. Něco mi však říká, že jednou muzikant, vždycky muzikant. Je naprosto jasné, že bychom měli žít teď a tady, ovšem bez minulosti bychom nebyli tím, čím jsme teď. Minulost nás buď tvořila, nebo deformovala, to podle naší přirozenosti. Souhlasím, žít jen v minulosti nemá a nedává žádný smysl. Přesto má minulost pro člověka velmi velký význam. Učila ho o něm samotném, o světě kolem něho a také o smyslu života. Vůbec nejkrásnější věcí, s kterou se každodenně setkáváme je, že každý člověk je totálně jiný. To vidíme i na louce, kde každé stéblo trávy je zcela jiné, i když se z povrchního pohledu může zdát, že všechna stébla jsou stejná. V tom je právě ta krása, v té rozmanitosti… každý je originál a měl by jím i zůstat. V momentě, když si kočka myslí, že je tygr, zpronevěřila se sama sobě. V momentě, když si člověk myslí, že je někdo nebo něco, čím ve skutečnosti není, oblbuje jen sám sebe. Měl by být tím, kým je, a rád. Problém je často v tom, že člověk neví, kdo je.
To je ale jiná kapitola. Zpátky k muzikantům. Když někdo zůstal věrný svému vnitřnímu hlasu a poslání, aby dělal muziku, která naplňuje jeho i ostatní radostí, pak je sám sebou a v pohodě. Každý z nás je někde jinde, co se kvality a intenzity projevu týče. Neměli bychom nic předstírat ani sobě, ani ostatním. Ti, kteří podle toho jednají a hrají, jsou těmi nejlepšími muzikanty. Proto mám rád třeba Sonny Boy Williamsona, Roberta Johnsona, Muddy Waterse, John Lee Hookera, Little Waltera a spousty dalších. Není náhodou, že se jedná víceméně o bluesové veličiny. Jejich hudba je tím, co inspirovalo další generace muzikantů, ať už bluesových nebo rockových. Nedovedl bych si představit, že by kdy přestali hrát a tvořit. Hudba je (byla) jejich životem. Proto se stali velkými, že zůstali sami sebou a to pak vložili do své muziky. Je velkým, ale vzácným štěstím, když se spolu v jedné kapele sejdou muzikanti tohoto typu. Ti pak dělají historii a jsou naším příkladem.
To je ale jiná kapitola. Zpátky k muzikantům. Když někdo zůstal věrný svému vnitřnímu hlasu a poslání, aby dělal muziku, která naplňuje jeho i ostatní radostí, pak je sám sebou a v pohodě. Každý z nás je někde jinde, co se kvality a intenzity projevu týče. Neměli bychom nic předstírat ani sobě, ani ostatním. Ti, kteří podle toho jednají a hrají, jsou těmi nejlepšími muzikanty. Proto mám rád třeba Sonny Boy Williamsona, Roberta Johnsona, Muddy Waterse, John Lee Hookera, Little Waltera a spousty dalších. Není náhodou, že se jedná víceméně o bluesové veličiny. Jejich hudba je tím, co inspirovalo další generace muzikantů, ať už bluesových nebo rockových. Nedovedl bych si představit, že by kdy přestali hrát a tvořit. Hudba je (byla) jejich životem. Proto se stali velkými, že zůstali sami sebou a to pak vložili do své muziky. Je velkým, ale vzácným štěstím, když se spolu v jedné kapele sejdou muzikanti tohoto typu. Ti pak dělají historii a jsou naším příkladem.
