Jedeme na bigbeat, ale co na sebe?
Dnes v 20:57 | čuchoň
Vyrazit za big beatem nebylo jen tak. V karlovarskym Nároďáku to bylo daný – povinně sako, u vstupu probíhala nekompromisní kontrola. Ovšem na Čínu jet v tesilkách a saku? To by nás tam asi nepustili.
Kalhoty do zvonu – aspoň 30 cm široký – to se tady koupit nedalo. Ptíca se naučil šít kalhoty, později i Jéňa Klimaj a tak Novoroláci byli ,,IN“. Oba měli docela slušnou klientelu ze širokého okolí. Nějaká košile nebo tričko, starší kabát, nejraději huberťák, montgomerák. Švígo jednou přišel na nádraží v mámino kožichu z králíka, užil si svou proslulou minutu slávy, než máma přiběhla a na peroně ho z něj svlékla. Samozřejmě jel v košili, mráz nemráz. No a ještě nějakou tašku, Ptíca neuměl ušít k těm kalhotám kapsy. Taška od plynové masky, pletený pytle, starý kabelky, někdo měl igelitku.
O tom, kam se pojede, se rozhodovalo během týdne, přednost měl Nejdek, napřed Čína, později kulturák. Neděle patřila Chodovu, Mírové, N. Roli. Zdravé jádro jezdilo i v týdnu, klub v Chodově, později kinokavárna Nejdek. Tam ale šéfoval hroznej blbec, nepouštěl dovnitř ,,indiány“, tak říkal dlouhovlasejm. Chudák Ptíca nebyl párkrát vpuštěn na disko, ale povolil mu návštěvu kina – na ruskej film. Možná se ten vůl jmenoval Vobora, to by nemělo zůstat zapomenuto, nebo asi jo.
A příště už fakt napíšu o ,,fajnovým“ klubu, o Číně.
