To, co píše Stania o tom, jak chodily s holkama oblečené na bigbít, mi připadá jako pohádka z jiného světa. Za „našich“ časů (1964 až 68) žádné džíny nebyly, aspoň já viděla jediné naživo teprve u bráchy, který je sehnal pod rukou od někoho, kdo měl „známosti“, o bonech jsem v té době snad ani nevěděla, co to je. Já si ty bráchovy potají vypůjčila, když se jelo na třídenní školní výlet do Mělníka, sice mi byly děsně velké a visely na mě, ale byla jsem „in“ a úplně v sedmém nebi! Jenže na Kokoříně jsem si v nich sedla na čerstvě natřenou červenou lavičku. Celý den místo koupání a slunění jsem strávila u okna na veřejných WC, kde jsem jediným dostupným prostředkem – benzínem do zapalovače v ampulkách, ty červené pruhy čistila. Šlo to velmi, velmi pomalu a výsledek nebyl úplně 100%, ale pravda je, že po příjezdu domů, když jsem je ještě přeprala, brácha nic nepoznal.
Na čaje s živými kapelami a pak na diskotéky v Ostrově, kam pravidelně z Prahy jezdil Pavel Černocký, jsme nosily většinou minišaty, samozřejmě ušité, konfekce byla nenositelná. S kamarádkou Pavlou jsme si ve Varech koupily lesklou „hippies“ látku na župany, já měla velké květy na oranžovém podkladě, ona červené na černém, a nechaly jsme si potají za peníze ze školních stravenek ušít minišaty s dlouhými hodně širokými rukávy, u krku s rolákem. Převlékat do těch šatů jsme se musely taky tajně, aby doma nevěděli, protože naši umírnění rodiče by nás asi krutě ztrestali, (a nedověděli se to dodnes). Později přišly do módy typické „kostkáče“ do zvonu, ale to už se nechaly oblomit i naše matky, a tak jsme je nosily legálně. Na čaje jsme v nich ale stejně nemohly, protože pořadatelé pouštěli jen ve „slušných“ jednobarevných kalhotách, pokud možno šedých nebo černých. Proto jsme se soustředily radši na šaty, tam byla tolerance široká. Irena
