Výňatek z bakalářské diplomové práce.
1. Hudební scéna sedmdesátých let
Od nástupu komunistického režimu vedle sebe fungovaly dvě scény; oficiální a oproti ní druhý pól představovaný kulturou dnes označovanou jako kultura neoficiální, alternativní, undergroundová, druhá, polooficiální, nezávislá, opoziční, disidentská, paralelní. Mezi těmito odnožemi existovaly nejasné a vzájemně prostupné hranice, předěl absolutně patrný byl mezi kulturou oficiální a neoficiální.
Skupiny vystupující na oficiální scéně byly většinou tvořeny profesionálními hudebníky (výjimečně se mezi ně dostala i amatérská hudební seskupení). Tyto kapely měly vedle veřejného vystupování možnost vydat desku, jejich hudební produkce mohla být prezentována v rádiu či v televizi. To vše ale záleželo na míře ochoty hudebníků splňovat požadavky režimu. Čím více ústupků se kapela rozhodla učinit, tím větší šance na získání výše jmenovaných výhod měla. Do oficiální scény se zařadily skupiny, které byly ochotny tvořit, co režim požadoval, ovšem našlo se i několik málo hudebníků, kteří tvořili bez ústupků i za cenu útlaků a opovržení. Neoficiální scéna představovala druhý pól tvorby, tito umělci neměli nárok na uvedení v masmédiích nebo na natočení desky. To si plně uvědomovali a na tuto skutečnost vědomě rezignovali.
1.1. Systém kvalifikačních přehrávek
Hudební scénu poměrně přehledně rozděloval systém kvalifikačních (a následně rekvalifikačních) přehrávek. Pomocí těchto „ochranných“ opatření se režim snažil udržet hudební tvorbu pod trvalým dohledem. Bez kvalifikačních přehrávek nebylo možné legálně se zúčastnit veřejné hudební produkce.
Existovaly dva způsoby hraní – profesionální a amatérské. Chtěla-li kapela získat profesionální statut, musela složit kvalifikační zkoušky, tzv. přehrávky. Konaly se přibližně dvakrát do roka před více či méně odbornou porotou, jejímž úkolem bylo dohlížet na kvalitu a hudební vyspělost skupiny, ve skutečnosti hlavně kontrolovat tvorbu a politické smýšlení. Do sedmdesátých let, kdy došlo k všeobecnému zpřísnění režimu, se přehrávky skládaly pouze z části praktické, tzn. Kapela z předem připraveného repertoáru zahrála porotou vybraných tři až pět skladeb, které poté komise posuzovala.
Na počátku sedmdesátých let byla nastolena nová represivní opatření, dotýkající se oblasti kultury a obzvláště hudby. Nesměly se zpívat anglické texty, byly zakazovány anglické názvy skupin, zostřuje se boj proti dlouhým vlasům[2]. Záleželo na hudebnících, jakým způsobem se s těmito požadavky vyrovnají, zda přistoupí na nějaké ústupky ve prospěch získání možnosti veřejné produkce, nebo se postaví radikálně proti. K části praktické byla přidána část teoretická, v níž hudebníci prokazovali svou znalost hudební nauky, a část politická, sestávající z pohovoru s ideologickým pracovníkem agentury organizující kvalifikační přehrávky, jejímž cílem bylo zjištění politických názorů jednotlivců. Shledala-li komise kapelu ve všech třech částech přehrávek vyhovující, udělila jí profesionální statut. Ten umožňoval hraní na koncertech zprostředkovávaných agenturou za honorář, od 100,- Kčs do 200,- Kčs, dle kvalifikační třídy, do níž byla zařazena. Profistatut směla používat pouze při hraní ve stejném složení jako u kvalifikační komise, při personální změně tento statut a veškeré výhody s ním spojené automatiky ztrácela a musela se na kvalifikační zkoušky přihlásit znovu. Proto se hudebníci jakýmkoliv změnám ve složení co nejvíce vyhýbali, často za cenu snížení kvality své hudební tvorby. Vedle „kapelových“ přehrávek existovala ještě druhá varianta, a to přehrávky osobní, které byly vázány na jednoho hudebníka. Ten získaný profesionální statut neztrácel ani při přechodu do jiné kapely. Přehrávky osobní proto byly náročnější, nejen co se znalostí hudební teorie týče, ale hlavně politický pohovor důkladněji prověřoval politické smýšlení zájemce o profesionální statut. Aby však kapela (samotná osoba) nezískala pocit moc velké svobody, byla nucena se po roce až po dvou letech zúčastnit rekvalifikačních přehrávek, kde mohla o profesionální statut přijít.
Amatérské hudební soubory měly možnost hrát jako poloprofesionálové, tvořit v rámci zájmové umělecké činnosti (dále ZUČ), anebo ilegálně. Poloprofesionální existence byla přístupná kapelám, které úspěšně prošly tzv. LH přehrávkami (LH – lidoví hudebníci) a měly svého vlastního zřizovatele. Tím mohla být jakákoliv společenská instituce, která kapele zařizovala koncerty a fungovala především jako ideologický dohled a částečně také kontrolovala hudební úroveň. LH přehrávky se skládaly z části praktické, tzn. přehrání několika skladeb vybraných porotou, a zkoušky z hudební teorie, které však skládal pouze jeden člen. LH přehrávkami kapela získala nárok na proplácení dopravy a symbolickou odměnu za vystoupení, nejvyšší možnou 36,- Kčs na hodinu na osobu.
ZUČ skupinám umožňovala relativně svobodný způsob existence. K získání statutu ZUČ kapelám stačilo pouze povolení zřizovatele, který měl, stejně jako u poloprofesionálních hudebníků, dohlížet na hudební a politické směřování kapely. V sedmdesátých letech byl ale na ZUČ zpřísněn ideologický dohled omezující zřizovatele na kulturní domy a prověřené instituce. Postupem času se musely i kapely žádající o ZUČ účastnit kvalifikačních přehrávek. Poloprofesionální hraní i hraní pod statutem ZUČ skupinám umožňovalo legální způsob veřejných produkcí.
Poslední způsob existence představuje hraní nelegální. Tuto možnost využívaly kapely, které byly pro své politické smýšlení odmítány jakýmkoliv zřizovatelem a neměly nejmenší šance k získání LH přehrávek, anebo ty, které se o ZUČ nebo o LH statut už z principu nezajímaly. Tím pádem oficiálně ztrácely možnost veřejného vystupování. Přesto se někdy zakázaným skupinám podařilo vystoupit – mohly být „vmíchány“ mezi kapely s povolením, a tím byly „pokryty“. Vedle veřejného vystupování zůstávala možnost soukromé produkce, která ovšem mohla být postihována jako nepovolené shromažďování.
