Nezapomeňte kliknutím na ikonku potom navštívit náš portál ::
Rockové styly v 60. letech – přehled
Dekády: 60. léta
Žánry: Electronica, Folk rock, Hard rock & Heavy metal, Jazz, Pop rock & Beat, Progressive rock, Rhythm & Blues, Rock’n’roll, Soul & Funk
Autor: Petr Hrabalik
Na samém začátku 60. let v období momentálního útlumu rock´n´rollu Ameriku ovládali Phil Spector se svými „zvukovými stěnami“ a vokálními skupinami Crystals a Ronettes, a také v Nashville nahrávající Roy Orbison a Brenda Lee. Králem byl sice stále Elvis, ale už nikoli rock´n´rollu, nýbrž popu. Coby nahrážka za rock´n´roll se objevil i twist se svým vlastním králem Chubby Checkerem. Objevily se také první soulové nahrávky z Memphisu a Detroitu, které začaly určovat nový výraz černošského popu. Společně s tím si u bílého publika získávaly oblibu také kytarové skupiny hrající především instrumentální skladby, postavené na melodice sólové kytary (Dick Dale & Del-Tones, The Ventures, švédští Spotniks, britští The Shadows a The Tornados). V samotné Velké Británii se drželi na vrcholu elegantní Cliff Richard a „odvázaná“ čtrnáctka Helen Shapiro.
Nástupem The Beatles v roce 1963 byl pro jejich sound novináři vymyšlen termín Mersey Sound (Mersey Beat, později zkráceně beat) a zaškatulkovány do něj skupiny, pocházející ale i nepocházející z Liverpoolu, které produkovaly sice drsný ale melodický, rychlý kytarový rock s vícehlasými vokály. Lze sem zařadit třeba formace Gerry & The Pacemakers, The Searchers, Paramounts, Dave Clark Five či Hollies. Hudebně téměř identickým, ale o dost „sladším“ soundem se prezentovaly pop rockové odpovědi na onen beatlesovský Mersey beat – ať už je vyrobila Amerika jako třeba Monkees, nebo pocházeli z Austrálie jako Bee Gees a Easybeats či ze samotné Anglie jako Herman´s Hermits nebo Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick & Tich. Komerční úspěch výše jmenovaných kapel měl v Americe i v Evropě posléze vliv na vznik až „sirupově“ sladké muziky, stylu pro děcka a nejmladší teenagery, kterému se začalo říkat bubble gum (Ohio Express, Archies, Middle Of The Road).
Za pomyslný hudební protipól Mersey beatu bývalo považováno rhythm & blues. Tento styl amerických černošských interpretů ze 40. a 50. let začali objevovat sami pro sebe budoucí členové britských part Rolling Stones a The Animals někdy v letech 1960 – 61 a vyrazili s ním do boje už se svými skupinami v letech 1962 – 64. Sound legendárních veteránů Muddyho Waterse, Chucka Berryho, Raye Charlese či Johna Lee Hookera se stal vzorem pro jejich neučesanou, syrovou směsici rhythm&blues a rock´n´rollu. Kromě zmíněných Stounů a Animals patřily mezi ostrovní špičku ještě The Kinks, Yardbirds, Pretty Things, The Who, Manfred Mann a Spencer Davis Group, dále pak irští Them. Určitou odpovědí na tuto britskou podobu rhythm&blues byla v Americe dnes polozapomenutá sorta kapel, jejichž muzice se říkalo garage rock (Seeds, Barbarians, Shadows Of Knight,Count Five, Electric Prunes nebo 13th Floor Elevators).
Na své si přišli i příznivci klasické pomalé dvanáctky – nejen chicagského, ale i staršího „venkovského“ rhythm&blues, pochopitelně v elektrifikované podobě. Pojetí zde bylo striktně dvanáctkové a o něco více se dbalo na hru sólové kytary, přičemž výchozím bodem byl v tomto americký kytarista B. B. King. Za prvního propagátora elektrického blues v Británii je považován kytarista Alexis Korner a jeho kapela Blues Incorporated. Následovali jej John Mayall & Bluesbreakers, Cream, Taste, Ten Years After, Fleetwood Mac, Chicken Shack, Jeff Beck Group či Jethro Tull. V Americe pak slavil návrat sám B. B. King, konečně se začalo dařit Albertu Kingovi, následovali Paul Butterfield Blues Band, Blues Project, Electric Flag, Canned Heat, Johnny Winter, Taj Mahal, občas kanadští Guess Who, v Holandsku třeba Cuby & The Blizzards a později Livin´Blues. Blues s latinskou muzikou spojil do osobité fúze zase mexický kytarista Carlos Santana.
Přímo na americký rock´n´roll s názvuky country, tedy na ony „dobré kořeny“, odkazovali svými písničkami na konci sixties třeba kalifornští Creedence Clearwater Revival, jejichž pojetí bigbítu se říkalo swamp rock. Na konci 60.let zažila Amerika díky B. Dylanovi a jeho inklinaci k c&w nástup tzv. country rocku, který kromě jeho častých doprovázečů The Band provozovala i kapela Grama Parsonse Flying Burrito Brothers.
Ze smutku blues a expresivního gospelu (černošské duchovní hudby) vycházející styl soul naproti tomu zůstával doménou hlavně amerických černošských interpretů, zejména okolo detroitské značky Tamla Motown. Ta natáčela spíše uhlazenější nahrávky stylu, naopak tvrdší verzi soulu, postavenou na rockově zemitém rhythm & blues, produkovali hudebníci nahrávající v mississippském Memphisu pro firmu Stax. Obecně se jednalo o muziku, v níž měly hlavní slovo procítěné pěvecké kreace, vycházející z gospelu, založené na pomalejším tempu rhythm&bluesového základu se smyčcovými a dechovými aranžmá. V 60. letech soul reprezentovali třeba Ray Charles, James Brown, Otis Redding, Aretha Franklin, Smokey Robinson & The Miracles, Supremes, Marvin Gaye, Wilson Pickett, Bobby Bland, Temptations, Impressions či Roberta Flack.
Ze soulu a gospelu vycházela rychlejší forma stylu, zvaná funk, kterou v Americe hrával jako první nejspíše (již jmenovaný) James Brown a hned po něm skupina Sly & The Family Stone. Pompéznímu funku s bohatým aranžmá, v textech obsahujícímu politické komentáře plus odkazy na halucinogenní drogy se v té době říkalo psychedelic soul a mezi jeho představitele řadíme třeba George Clintona a jeho partičky Parliaments a Funkadelic (viz. jazz rock – funk), vokální soubor Temptations a nablýskaného ješitu Isaaca Hayese. Ostrovní (britský) soul zvaný též „blue eyed soul“ produkovali ve druhé polovině sixties zpěváci Joe Cocker, Steve Winwood & Traffic, Chris Farlowe & Thunderbirds, dále Rod Stewart se Steampacket a také Van Morrison s Them.
Další termín – psychedelic music – je vlastně obecným pojmem pro hudbu kalifornských kapel typu The Byrds, The Doors, Jefferson Airplane, Grateful Dead, J. Joplin & Big Brother And The Holding Company, Country Joe And The Fish, Quicksilver Messenger Service, F. Zappa & Mothers Of Invention, texaských 13th Floor Elevators, kosmopolitního tria Jimi Hendrix Experience nebo britské party Pink Floyd atd. Tyto skupiny včleňovaly do svých skladeb určité neobvyklé hudební postupy, např. z oblasti jazzu nebo etnické (zejména indické) hudby, se snahou navodit u sjetého posluchače zvláštní psychické stavy.
Ve svých mnohdy surrealistických textech vycházely z hipýzáckého pohledu na svět (vesmír, jiné dimenze, svět fantasy, love, mír a ne válka atd.). Častým prvkem byla i monotónní, hypnoticky dlouhá, improvizace posazená na jediný hudební motiv (a často na jeden akord). Svým způsobem sem patřili i angličtí hippies Edgar Broughton Band a Hawkwind, kteří pořádali free koncerty a hráli na různých dobročinných akcích, na nichž se zhusta zobaly „dobroty“. A stejně tak sem patří první německé acid soubory Amon Düül ll, Tangerine Dream či Guru Guru. Psychedelic sound tedy nebyl hudebním stylem jako takovým, ale spíše souhrnem různých okolností, vjemů a činností (filosofie „flower power“, halucinogenní drogy, lights shows, noise, tanec), které hudba výše zmíněných skupin „podporovala“ a ještě více zvýrazňovala. Všem těmto partám patřila také nálepka underground. Kalifornským psychedelickým skupinám, které působily v sanfranciských sálech Fillmore Auditorium a Avalon, se taktéž říkalo acid rockové.
Od začátku 60. let docházelo také k revivalu folku, lidových písniček s konkrétními angažovanými texty, které v té době interpretovali tzv. „zatoulaní básnící“ v čele s Bobem Dylanem, Joan Baez, Donovanem, Judy Collins, Joni Mitchell, Leonardem Cohenem, Arlo Guthriem, Philem Ochsem, Tomem Paxtonem či Royem Harperem. Ve druhé polovině dekády, kdy si jednotliví interpreti pořizovali za záda rockové skupiny, došlo ke zrodu stylu nazvaného folk rock. Z hlavních představitelů jmenujme alespoň The Byrds, Dylanův The Band, duo Simon & Garfunkel, Country Joe & The Fish, čtveřici Crosby Stills Nash & Young, Tim Buckleyho, Lovin´ Spoonful, Buffalo Springfield či britské reprezentanty žánru Incredible String Band, Fairport Convention a písničkáře typu Nicka Drakea.
Nyní se opět vrátíme na prosluněné pobřeží Pacifiku. Buď na rock´n´rollovém nebo na folkovém základu, ovšem s patřičnou dávkou „cukru“, byl postaven kalifornský styl zvaný surfin´ sound později přejmenovaný na west coast. Vévodily mu propracované vícehlasé vokály, které ve snivých melodiích navozovaly atmosféru pohody, lásky, psychedelie, nekonečných pláží a touhou přesvědčit posluchače, že být surfařem je to nejlepší povolání na světě. To je nakonec ze soundu Dicka Dalea, Beach Boys, Harper´s Bizzare nebo hlavně Mamas & Papas (u nich tedy až na ten surf) dost slyšet.
Na konci 60. let došlo k celkem zajímavému fenoménu – tvorbě tzv. koncepčních alb. Jakési náznaky lze vysledovat u Beach Boys („Pet Sounds“), Franka Zappy („Freak Out“), The Who („The Who Sell Out“) nebo Beatles („Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band“), v roce 1968 se ukázali smůlou provázení Pretty Things („S. F. Sorrow“), později se staly koncepční desky poznávací značkou právě The Who (např. dvojalba „Tommy“ a „Quadrophoenia“) a celé to vyvrcholilo dvojalbem „Jesus Christ Superstar“ anglického skladatele Andrewa Lloyd-Webera. Pro ucelené příběhy rámované rockovou hudbou se tehdy vžil pojem rock opera. Koncepční alba se stala velmi populární v 70. letech v době art rocku (Yes, Pink Floyd, Rush, F. Zappa).
Někdy v polovině 60. let společně s velkým rozmachem všech forem a druhů umění se začaly objevovat kapely, které hudební kritici označovali obecným slovem „underground“. Tvorba těchto skupin sice vycházela z tehdejší písničkové produkce, ale byla ozvláštněna nezvyklými textovými, hudebními i mimohudebními prvky, které ji stavěly do kontrastu s tím, co se běžně vyskytovalo v médiích. Tak například newyorský underground reprezentovaly: na Warholovu Factory napojená skupina Velvet Underground se svým hodně syrovým zvukem a texty o drogách, depresích a zmaru; dále zcela happeningová a textově hodně radikální parta bohémských básníků The Fugs; kultovní United States Of America či hippie soubor David Peel & Lower East Side, jehož parodické koncerty byly jakýmsi pouličním folkem v té nejsurovější (téměř punkové) podobě.
Kalifornský underground byl založen hlavně na kapelách vyšlých ze subkultury hippies (viz. psychedelic sound) a pak ještě na třech partách – psychedelicky transovních The Doors, poprvé používajících v textech témata smrti, dále na ujetém souboru Frank Zappa & Mothers Of Invention, jenž díky svému bossovi do svého parodického rocku implantoval prvky soudobé vážné hudby, a také na Cpt. Beefheartovi se svým Magic Bandem, produkujícím surový garážový rhythm&blues.
Anglický (londýnský) underground stavěl buď na psychedelické hudbě raných Pink Floyd, kteří svá představení doplňovali vizuálně velice působivými light shows, nebo na čirém experimentátorství Soft Machine, jež se stali později jedním z kořenů jazz-rocku. A také na ulítlém bláznovi A. Brownovi, který velel happeningové formaci Crazy World Of Arthur Brown. Do tohoto ranku bychom mohli zařadit ještě z Leicesteru pocházející skupinu Family, jež proslula svojí členitou rytmikou a divokým, černošsky znějícím vokálem Rogera Chapmana, a také předchůdce art (classical) rocku The Nice klávesisty Ketha Emersona.
Německý underground pak představovaly skupiny jako Can, se svým elektronicky expresivním soundem, o němž se říká, že byl předobrazem pozdějšího anglického postpunku, nebo Tangerine Dream a Amon Düül ll, acidoví předchůdci elektronického „krautrocku“ skupin typu Kraftwerk (viz. psychedelic misic).
přejdi na celé stránky…..
