Bigbít a dlouhé vlasy v Brně

Šedesátá léta minulého století probíhala ve vztahu k mladým lidem, vyjádřeno zkratkou, ve znamení bigbítu a dlouhých vlasů. Společnost na „západě“ nebyla zdaleka tak tolerantní jako je dnes. O to méně tolerance se dalo očekávat od „převychované“ socialistické společnosti. Vždyť ještě na přelomu padesátých a šedesátých let měli muži vlasy běžně upravené na „ježka“ s vysoko vystříhaným krkem. Dávno byly zapomenuty „potápky“ z období obsazení Německem za druhé světové války. Kníry se nenosily a vousy byly k vidění pouze u myslivců v uniformě, nebo několika umělců. V Praze k nim patřil Jan Werich a v Brně to byl protagonista progresivního divadla Večerní Brno Lubomír Černík. Tehdy by společnost jenom těžko mohla „strávit“ obarvené vlasy na zeleno, punková číra, dredy, ale i barevná tetování a náušnice v mužském uchu, nebo různé piercingy.

Ti, kteří byli ovlivněni účesem po vzoru Beatles, kterým se začaly zvětšovat kouty a na temeni jim vlasový porost řídl, tuto skutečnost považovali za naprostou katastrofu. Připadali si méněcenní a měli pocit, že musí „chodit kanálem“. Současníci si tento problém nepřipouští. Ostříhají se dohola a jejich sebevědomí tím jenom stoupne. Měl-li některý z mladíků v polovině šedesátých let vlasy přes límec, byl mimořádně výstřední a pro společnost odsouzeníhodný. Dlouhovlasým se tak trochu posměšně začalo říkat „máničky“. Brněnsko mělo, jako v mnohém, výjimku. Tady je nazývali mezi přáteli a kamarády přece jenom více důstojněji, „batlesi“.

První silná kampaň proti dlouhovlasým byla odstartována v roce 1966. V Brně byly vylepeny na různých veřejných prostorách včetně restaurací oficiálně vytištěné plakátky ve velikosti A5, na kterých byl modře vykreslený mladík v profilu s dlouhými vlasy, oblečený do džíns, v „hoptriku“ (námořnické tričko) a naprosto nepochopitelně s lulkou v ruce (nikdo tehdy brněnského „batlesa“ s fajfkou nemohl spatřit a „hoptriko“ pro něj také nebylo typické). Tento portrét byl nadvakrát červeně škrtnut (do písmene x). Vyjadřoval zákaz vstupu mladíkům s dlouhými vlasy. Tyto letáky byly vylepeny i na kabinách řidičů vozů veřejné dopravy. Ne jednou se stalo, že tramvaj zastavila uprostřed zastávek, řidič přešel do druhého vozu a vyvedl na chodník dlouhovlasého mládence. Potom se s pocitem dobře vykonané práce postavil za velké ovládací kliky tehdejšího dopravního prostředku a se zbytkem cestujících odjel.

Jedním z mála míst, kde nacházeli „batlesi“ zázemí, byla kavárna U Dorcla v prvním patře krátkého průchodu z ulice České do ulice Veselé. U jedné kofoly tady sedělo i pět konzumentů. V kinech, divadlech a na koncertech všeho druhu tento zákaz uplatňován nebyl. Kdo se však chtěl vyučit řemeslu, nebo absolvovat střední školu, ten zpravidla nesměl mít dlouhé vlasy. Mnozí jim dali přednost a než by se ostříhali, tak se raději ze škol nechali vyhodit. Někteří „batlesi“ byli potom zaměstnaní v oddělení techniky Státního divadla v Brně. Dělali tedy kulisáky především v Janáčkově opeře a v Mahenově činohře. A právě tady měla v roce 1966 premiéru komedie italského autora Carla Goldoniho v režii Zdeňka Kaloče Poprask na Laguně. Hru hudebně doprovázela, v té době již známá a uznávaná, brněnská bigbítová skupina Synkopy 61. Námořníky v pruhovaných tričkách si místo statistů zahráli zaměstnanci techniky – kulisáci. Na tomto představení se asi inspiroval autor „protibatlesovských“ vývěsek.

Společnost vytvářela na dlouhovlasé mimořádný tlak. Rodiči počínaje a Veřejnou bezpečností (tehdejší policií) konče. Ta je velmi často kontrolovala, zda mají v občanském průkazu razítko zaměstnavatele (byla povinnost být zaměstnán) a jestli délka vlasů na fotografii odpovídá skutečnosti. Dnes se to zdá neuvěřitelné, ale když tomu tak nebylo, tak nechali dotyčného ostříhat u holiče, nebo mu sami nůžkami část hlavy „upravili“ do otřesného výsledku. Všichni mladí od „medvěda“ (tehdejší dětský fotoateliér U medvídka v horní části České, při ústí do ulice Joštova, kde se ponejvíce scházeli „batlesi“ a jejich příznivci) věděli, kdo je to (asi kapitán) Mašláň. Tento bývalý známý hokejista Rudé hvězdy Brno (Komety) měl u brněnské policie na starosti nezletilou mládež. Po osmašedesátém s ním z politických důvodů „zametli“. Paradoxně se právě v onom osmašedesátém zmírnil tlak na dlouhovlasé. Byly totiž úplně jiné starosti.

S druhou kampaní se nechalo slyšet nově vzniklé mládežnické hnutí SSM (Socialistický svaz mládeže), které začalo zcela vážně v roce 1972 razit heslo: „Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás“. Toto tažení již nebylo doprovázeno stříháním, ani jinými hrubými ataky. Spíš to dělalo dojem, že svazáci nevědí, jak přispět do „normalizačního“ procesu. V šedesátých letech byly i jiné různé negace. Fotbaloví vlajkonoši neexistovali a poskrovnu navštěvovaná fotbalová hřiště tonula v klidu. Mládež přemíru energie vybíjela na bigbítových tancovačkách a po koncertech. Rvačky a výtržnosti byly samozřejmostí. A také ne všem mladým se líbily dlouhé vlasy. Těmto odpůrcům

se v Brně říkalo „antibatlesi“.

Soustředili se hlavně kolem „přestárlého štatlaře“ Bulise (Bumbaris Kalpakas, někdy taky nazývaný Buldok *1942-1971). Tento, svého času „král štatlu“, v době, kdy jeho vrstevníci měli již po vojně a mnozí byli už i ženatí, se stále pohyboval ve městě, zatím co již nastoupila mladší generace. Nevztahovala se na něj branná povinnost a jako příslušník cizího národa (řeckého) nemusel na vojnu. Obrazně se dá hovořit o generačním problému mezi mladými. Bulis nebyl žádný primitiv. Byl absolvent několika semestrů vysoké školy, a přesto svoji převahu nad mladšími dával najevo třeba tím, že například v roce 1965 běhal během bigbítové produkce v Besedním domě po sále s velkýma krejčovskýma nůžkama a vyhrožoval mnohým – i děvčatům – že je ostříhá. Jistě že nikoho nakonec neostříhal, ale vystresování návštěvníků dosáhl. Považoval to prostě za dobrý šprým. V roce 1967 emigroval, spolu s několika kamarády, do J.A.R., o které v nadsázce prohlašoval, že se tam nemusí pracovat, protože všechno odedřou černoši. I když je tam poměrně teplo, tak se moc neohřál, protože zemřel hned na začátku sedmdesátých let. O jeho smrti kolovaly zvěsti, které naznačovaly Bulisův násilný konec. Pravda byla poněkud prostší. Při jedné oslavě nešťastně uklouzl na schodech a po pádu si prorazil spodinu lebeční. Dodnes na něj jeho kamarádi, vrstevníci „štatlaři“, vzpomínají s láskou a určitým obdivem. Pro ty mladší byl symbolem aktivního odpůrce dlouhých vlasů, přestože se kamarádil s jedním z předních brněnských „batlesů“ Nikosem Nikolaidisem (*1946). Opakem Bulise byl v té době jeho vrstevník, napříč Brnem známý „fešácký“ Janis, vyznačující se svou loajalitou.

Byla-li zde zmínka o „králi štatlu“, tak poslední, kterému byl tento titul ke konci šedesátých let přisuzován, byl Josef Jožo Gaži (*1950). Kromě fyzické zdatnosti a fundovanosti „mlataře“, byl mimořádně zručným bluesovým kytaristou. Před vojnou na přelomu roku 1968 a 1969 hrál v bigbítové skupině Long George & Crazy Drummer & Gentleman s dnešním protagonistou blackmetalové skupiny Root, Jiřím Big Boss Valterem (*1952), Zdeňkem Plockem (*1952) a Jiřím Smýkalem (*1950). Ještě v první polovině sedmdesátých let působil v různých seskupeních hudebníků. Dnes je spolumajitelem a trenérem ve společnosti Gaži sport (Box club direct Brno).

V sedmdesátých letech byla již znatelná změna klimatu v brněnské společnosti mladých a pojem „král štatlu“ vymizel. Zbývá, než dodat v souvislosti s brněnskými „batlesi“, že vojenské základní služby se zúčastnilo mizivé procento. Dlouhé vlasy a vojna se k sobě nehodily. Modrá knížka (průkaz neschopnosti vykonat vojenskou základní službu) byla nejoblíbenějším dokumentem. Přes všechny nátlaky a různá příkoří, kterými tehdejší společnost mládež častovala, byla atmosféra šedesátých let jedinečná a úžasná. Přesto, že generační rozpory jsou dnes o poznání menší, nelze již toto klima napodobit. Bylo to období bigbítového opojení.