Pro nás velmi zajímavým souborem byl londýnský Manfred Mann, protože u nás jako první, opravdu slavný britský soubor vystoupil na podzim roku 1965 hned ve třech městech (Praha, Uherské Hradiště, Bratislava). Skupinu vedl jihoafrický klávesista Manfred Mann a velmi výraznou roli v ní měl skákavý zpěvák Paul Jones. Prošli jí třeba také Mike Hugg (ds), Mike Vickers (g), Tom McGuinness (g, bg), Klaus Voorman (bg) a po odchodu Jonese se tu objevil též zpěvák Mike d´Abo. Stejně jako Animalsse původně MM věnovali jazzu, ale v roce 1964 přešli na rhythm&blues a dokázali absorbovat i melodické prvky beatu. Mezi jejich největší hity patřily skladby „5-4-3-2-1“ (mj. znělka britského pořadu pro mládež „Ready Steady Go!“), „Doo Wah Diddy Diddy“, „Don´t Ask Me What I Say“, „Sha La La“, „If You Gotta Go, Go Now“ (předělávka – původně od Dylana), „Come Tomorrow“, „Pretty Flamingo“, „L.S.D.“, „Semi – Detached Suburban Mr. Jones“, „Ha! Ha! Said The Clown“, „The Mighty Quinn“ (zase dylanovka) a „Fox On The Run“. Dobře zvládli také r&b klasiku jako „Hoochie Coochie Man“ či „Got My Mojo Working“. Manfred Mann pak kapelu na rok rozpustil – nicméně poté pod různými názvy (např. Manfred Mann´s Earth Band) fungovala až do doby millénia.
Z jazzu vyšel i birminghamský kytarista Spencer Davis; jeho skupina Spencer Davis Group se lišila od předchozích part výrazným klávesovým (varhanním) soundem a „černým“ hlasem mladičkého teenagera Steve Winwooda. Dalšími členy byli ještě Stevieho brácha Muff Winwood (bg, voc) a Pete York (ds). Kapela se proslavila zejména v letech 1966-67 vynikající interpretací rhythm&bluesových skladeb (převzatých i vlastních) „Keep On Running“, „Somebody Help Me“, „I´m A Man“, „Gimme Some Lovin´“, „Trampoline“ (instr.), „Stevie´s Blues“, „Goodbye Stevie“ a albem „Autumn ´66“ (1967). V sedmašedesátém odešel Stevie Winwood a založil slavné Traffic. Místo něj se ve SDG objevil klávesista a zpěvák Eddie Hardin, ale kapela už nezadržitelně spěla ke svému konci, k němuž došlo v roce 1969. A ještě poznámka – pokud nějaký progresivní tvůrce evropských (zejména francouzských) filmů zařazoval do svých děl nějaký ten bigbít, vždycky to tak nějak znělo jako Spencer Davis Group.
Velmi dobře zněli také The Creation – asi jako psychedelický průsečík The Who, Kinks a Stounů. Rozhodně do krátkého období své existence v letech 1966-1968 nacpali několik velmi hutných singlů („Making Time“, „Painter Man“, „Biff Bang Pang“, „Cool Jerk“, „Midway Down“), přičemž občas už jejich prezentace muziky téměř předznamenávala hard rock („How Does It Feel To Feel“, „Tom Tom“, „Uncle Bert“, „Bony Maronie“). Povedená je také jejich verze Dylanova „Like A Rolling Stones“. S Beatles a Apple spolupracoval zpěvák a kytarista Jackie Lomax, však mu také Harrison napsal malý hit „Sour Milk Sea“ , který se objevil na rhtyhm&bluesové LP „Is This What You Want“ (1968, dále např. „The Eagle Laughs At You“, „Sunset“). Později Lomax natočil podobnou desku „Home Is In My Head“ (1971, např. „A Hundred Mountains“, „Or So It Seems“, „Give All You´ve Got“), nicméně… prostě průměr. Možná bychom mohli uvést i bláznivého Screaming Lord Sutche s kapelou, v níž začínal Ritchie Blackmore. Sutch kloubil rock´n´roll, rockabilly a rhythm & blues a byl jakousi britskou obdobou Screaming Jay Hawkinse – používal podobné rekvizity jako třeba lebky, rakve atd. Ze songů jmenujme např. „Jack The Ripper“, „Monster Rock“, „Murder In The Graveyard“, „Rock And Shock“. Později byl činný i v politice (zakladatel National Teenage Party).
Kytarista Blackmore pak prošel spoustou dalších kapel, přičemž asi nejsolidnější z nich byli Outlaws (SP cover „Keep On Knocking“). Na přelomu let 1967-68 vstoupil do manažérského projektu vytvoření nové skupiny, Kromě něj v ní působili ještě Jon Lord (ks), Nick Simper (bg), Ian Paice (ds) a Rod Evans (voc). Původní název zněl Roundabout, ale Ritchie ji přejmenoval na Deep Purple. V podstatě skloubila vlivy rhytm&blues a vážné hudby do jednoho celku, podávaného samozřejmě co nejvíce nahlas. Prostě něco mezi Hendrixem či Cream (které obdivoval Blackmore) a Vanilla Fudge (které obdivoval Lord a vlastně i Ritchie). V USA měli DP úspěch s cover-singlem „Hush“, původně od Joe Southa, který se objevil na první desce „Shades Of Deep Purple“ (1968, dále např. „Mandrake Root“, a covery „Help“, pův. od Beatles či „Hey Joe“, pův. od Billy Robertse). Doma v Anglii ale kapela rozhodně prorokem nebyla, rockoví fandové ji dost nenáviděli a kdosi ji dokonce nazval „Vanilla Fudge pro chudé“. To se ale během dvou let mělo změnit. Do roku 1970 natočila ještě dvě alba, jedno slabé a druhé velmi dobré – to se jmenovalo prostě „Deep Purple“ (někdy se mu ale říkalo podle závěrečné dvanáctiminutovky „April“), které obsahuje výrazné skladby jako například „Chasing Shadows“, „Blind“, „April“, či cover „Lalena“, pův. od Donovana. V 70. letech se pak Deep Purple stali jednou z nejslavnějších skupin hard rocku.
Kombinaci soulu, jazzu a ostrovního folklóru proměňovala ve svébytný rhythm&blues v té době nejlepší irská skupina Them, pocházející z Belfastu. Její vůdčí osobnost zpěvák, saxofonista a hráč na foukací harmoniku Van Morrison měl sice „jaggerovskou“ barvu hlasu, ale jeho projev byl mnohem více procítěnější, soulovější. Nejlepším obdobím byly pro kapelu roky 1965-1966 – tehdy měla hity „Gloria“, „Baby Please Don´t Go“ a „Here Comes The Night“ a známo je i několik dalších písniček, jako třeba „All For Myself“, „My Little Baby“, „You Just Can´t Win“, „Don´t You Know“, „Stormy Monday“ nebo covery „It´s All Over Now, Baby Blue“, pův. od Boba Dylana a „Out Of Sight“, pův. od Jamese Browna. Them se ale v roce 1967 rozpadli a Van Morrison odjíždí do New Yorku, kde boduje singlem „Brown Eyed Girl“. V roce 1968 pak natočil vynikající desku „Astral Weeks“ (např. „Beside You“, „Cyprus Avenue“, „Madame George“, Sweet Things“, „The Way Young Lovers Do“), považovanou za jeden z vrcholů jeho tvorby. O dva roky později má velký úspěch s albem „Moondance“ (1969/70, např. „Moondance“, „And It Stoned Me“, „Into The Mystic“).
I ženské elementy se objevovaly v britském rhythm&blues: v jazzem nasáklé skupině klávesisty Briana Augera Trinity stála za mikrofonem zpěvačka Julie Driscoll, jedna z nejkrásnějších bab, co se kdy v rocku objevily. Nakonec – přesvědčit jsme se mohli sami, když u nás i s kapelou vystoupila jako host v rámci festivalu Bratislavská Lyra (1968). Největšími hity formace pak byly „Save Me“ (cover od A. Franklinové) a zejména cover verze písničky B. Dylana „This Wheel´s On Fire“, též singl „Road To Cairo“, z velkých desek jsou doporučována alba „Open“ (1967, např. výborný cover Donovanovy skladby „Season Of The Witch“, dále „Break It Up“, „Tramp“) a „Streetnoise“ (1969, mj. „Tropic Of Capricorn“, „Ellis Island“, tradicionál „When I Was Young“, cover „Indian Rope Man“, pův od. Richie Havense a „Czechoslovakia“, píseň o okupaci Československa vojsky Varšavského paktu). Je vcelku zajímavé, že kapela se těšila velké popularity nikoli na ostrovech, nýbrž na kontinentě a zejména ve Francii. Bývá těž považována za jednu z prvních jazzrockových kapel, vzešlých z rockového břehu.
Jestliže jsme uvedli Kinksa The Whojako přímé předchůdce hard rocku, nesmíme zapomenout ještě na tři britské rhythm&bluesové party, které měli na vzniku stylu také svůj podíl.
Jádro prvního bandu se dalo dohromady už v roce 1960, ale na svůj vrchol dolétlo pod názvem The Troggs až v šestašedesátém v sestavě Reginald Ball „Presley“ (voc), Ronald Bullis „Bond“ (ds), Chris Britton (g) a Pete Staples (bg). Tehdy kapela natočila svoje úspěšné debutové album „From Nowhere“ a do téhož a následujícího roku lze rozprostřít také vydání jejích neslavnějších skladeb jako „Wild Thing“ (známe i v interpretaci J. Hendrixe), „From Home“, „Girl Like You“, „I Can´t Control Myself“, „Love Is All Around“, přičemž zejména ta první měla na zrod hard rocku velký vliv. Z dalších známých skladeb uveďme například songy „Anyway That You Want Me“, „Last Summer“, „Night Of The Long Grass“, „Girl In A Black“ a „Maybe The Madman“. Kapela hrála na svou dobu divoce i na koncertech a někteří kritici ji proto dokonce řadí vedle uvedených The Who a Kinks i k prvním předchůdcům punku.
Stejně ostrou partou jako „troglodyti“ byli i Zombies klávesisty Roda Argenta, baskytaristy Chrise Whitea a zpěváka Colina Blunstonea. Představovali takový můstek mezi beatlesovským Mersey soundem a bílým rhytm&blues, přičemž v některých skladbách šlo najít i vlivy soulu a jazzu a jakési barokní opulentnosti. Blunstone navíc disponoval velice příjemnou barvou hlasu, a vůbec – chlapci to s vokály uměli stejně dobře jako třeba brouci. Po zombících zbyla slušná alba „Begin Here“ (1966, např. „I Can´t Make Up My Mind“, „Woman“, „I Remember When I Loved Her“) a psychedelické „Odessey & Oracle“ (1968, např. „Care Of Cell 44“, „Maybe After He´s Gone“, „Friends Of Mine“), dva hity z těchto obou desek „She´s Not There“ a „Time Of The Season“, ale pamětníci jistě upozorní ještě na některé další dobré písně jakými byly například „Whenever You´re Ready“, „Tell Her No“, „Is This The Dream“ či „I Love You“. Argent po rozpadu kapely založil svůj vlastní soubor, který nazval sebestředně – Argent.
Dalším inspirátorem hard rocku byl soubor oblíbený v subkultuře mods a dokonce zvěčnělý na plátně v jednom nejzvláštnějších filmů, které byly kdy natočeny. Stěžejní londýnská rhythm&bluesová skupina The Yardbirds vznikla v roce 1963 a po pár měsících hraní (např. se Sonny Boy Williamsonem) se vykrystalizovala její první velká sestava, vizte: Keith Rolf (voc, harm), Chris Dreja (g), Paul Samwell-Smith (bg), Jim McCarty (ds) a Eric Clapton (lg). V průběhu let se pak v souboru ještě vystřídali kytaristé. Napřed v roce 1965 odešel Clapton k Mayallovi, neboť coby bluesový ortodox chtěl hrát klasické dvanáctky, ale zbytek Yardbirds začal inklinovat k eklektičtějšímu materiálu. Nahradil ho experimentátor a tvrdohlavý perfekcionista Jeff Beck. A ten pak o rok později přivedl do kapely svého kamaráda Jimmyho Page zvaného pro svůj profesionalismus „Mister Cool“. A když na konci šestašedesátého náladový Beck odešel, zbyla z Yardbirds jen čtveřice Relf (voc, harm), Page (g), Dreja (bg) a McCarty (ds). A ještě jedno jméno – novým manažérem se od roku 1967 stal Peter Grant.
Yardbirds ve své době představovali naprostou instrumentální špičku. Do svého valivého rocku celkem originálně implantovali prvky gregoriánského chorálu a jejich prezentace rhythm&blues byla v Británii jednoznačně nejtvrdší – ve svém posledním, „pageovském“ období už vlastně jeli regulérní psychedelický hard rock (mj. hráli i skladbu „Dazed And Confused“ , která byla převzata i do repertoáru Led Zepp). To je nakonec dobře vidět v dokumentu „Yardbirds“, jenž vznikl mnoho let od rozpadu souboru v roce 1992 pod režisérskou taktovkou Martina G.Bakera. Co je chybou (ale spíše producentů natáčení, kteří kapelu manévrovali k orientaci na singly), že se bohužel nikdy nepodařilo přenést koncertní divokost a brutalitu do studiových nahrávěk. Důležitými alby byly „Five Live Yardbirds“ (1964, s very hard verzí „Smokestack Lightnin´“), „Having A Rave Up“ (1965) a „Roger The Engineer“ (1966), největšími hity pak (převzaté i vlastní) skladby„Good Morning Little Schoolgirl“, „The Train Kept A-Rollin´“, „For Your Love“, „Heart Full Of Soul“, „Evil Hearted You“, „Still I´m Sad“, „Shapes Of Things“. Z dalších songů uveďme třeba „Lost Woman“, „Rack My Mind“, „Over, Under, Sideways, Down“, „The Nazz Are Blue“, „What Do You Want“, „Happenings Ten Years Time Ago“, „Psycho Daisies“, „Smile On Me“, „White Summer“ či „Think About It“. V roce 1968, kdy se Yardbirds rozpadli, na jejich soundu postavil Page hardrockový klenot zvaný Led Zeppelin. Jo, a ten film, ve kterém při divokém podání písně „Stroll On“ (no, v podstatě přetextovaná „The Train Kept A-Rollin´“) Jeff Beck rozflákal svoji občas nefungující kytaru, se jmenoval „Blow Up“ (Zvětšenina, 1966, režie Michelangelo Antonioni).
Jako důsledek britské invaze vznikly i v USA bílé kapely, které se rozhodly po svém pojmout tvrdé ostrovní rhythm&blues. Tedy vlastně jakási reakce na reakci. Polovinu jejich repertoáru tvořily předělávky, polovinu autorská tvorba. Později některé z kapel do vcelku ostrého zvuku písniček začaly cpát prvky psychedelie a hippiesovskou filosofii. Ovšem americké publikum se v té době – co se žánru týče – zajímalo jen o to, co má britský přízvuk, anebo o desky Tamly Motown či Stax Rec, tedy o černé r&b a soul. Proto tyto pokusy amerických bigbíťáků většinou skončily komerčním krachem – reprezentuje je dnes už skoro polozapomenutá sorta kapel, jejichž soundu se na začátku seventies říkalo krátce punk, později se označení ustálilo na výrazu garage rock.
Pojďme si některé z nich alespoň vyjmenovat: The Seeds (LP „A Web Of Sound“, 1966, hit „Pushing Too Hard“, později „Can´t Seem To Make You Mine“ a „Tripmaker“), Barbarians (songy „Hey Little Bird“, „Are You A Man Or Are You A Girl?“), The Kingsmen (písně – cover „Louie Louie“, pův. od Richarad Berryho, dále např. „The Jolly Green Giant“, „Long Green“), ? And The Mysterians („96 Tears“, „I Need Somebody“), Shadows Of Knight (LP „Gloria“, 1966 a „Back Door Men“, 1967, písně „Gloria“, „I Got My Mojo Working“, „My Fire Department Needs A Fireman“, později „I Am The Hunter“), Count Five (LP „Psychotic Reaction“, 1966, songy „Psychotic Reaction“, „Double Decker Bus“, „Pretty Big Mouth“), Electric Prunes (album „Mass In F -Minor“, 1967, hit „I Had Too Much“), Standells (hit „Dirty Water“, deska „Try It“, 1966 se skladbami jako „Barracuda“, „Did You Ever Have That Feeling“) nebo 13th Floor Elevators (LP „Psychedelic Sounds“, 1966), kteroužto skupinu podrobněji zmiňujeme v kapitolce Kalifornský underground.
Asi nejinspirativněji z těchto kapel kromě zmaštěných elevátorůzněli mládenci z Tacomy na Severozápadě USA, divocí The Sonics. Byli výborní a velmi tvrdí, pojali rhythm&blues coby vyjádření svých vlastních běsů. Jestli na někoho z poloviny sixties pankáči přísahají, tak jsou to kromě raných The Whoa Kinksprávě The Sonics. Zkuste alba „Here Are The Sonics“ (1965, např. „The Witch“, „Boss Hoss“, „Psycho“, „Strychnine“ plus covery „Money“, „Do You Love Me“) a „Boom“ (1966, songy jako „Cinderella“, „The Hustler“, „Don´t Be Afraid Of The Dark“, „He´s Waitin´“, dále covery „Skinny Minnie“, „Louie Louie“, „Hitch Hike“). Neměli bychom zapomenout ani na band Paul Revere & The Raiders z Portlandu-Oregon, který byl kvůli svým srandovním úborům (vojáci 18.století, klauni) každému k smíchu. Hudebně to ale byla docela ostrá skupina – zkuste třeba předělávkové LP „Just Like Us“ (1966) nebo téměř autorské desky „Midnight Ride“ (1966) a „The Spirit Of ´67“ (1967) a songy (ať už covery nebo vlastní) „Just Like Me“, „Steppin´ Out“, „Kicks“, „Louie, Go Home“, „Hungry“, „The Great Airplane Strike“, „Good Thing“, „I Had A Dream“, „Too Much Talk“ či jeho songy ze začátku seventies (už pod názvem The Raiders) jako „Just Seventeen“, „Indian Reservation“ a „Birds Of A Feather“.
Blížíme se k závěru, tak taková perlička – bývalí vojáci US Army založili v Německu téměř anarchistickou garážovou partu The Monks, jejíž album „Black Monk Time“ (1966, např. „Monk Time“, „I Hate You“, „Boys Are Boys And Girls Are Choice“, „Higgle-Dy-Piggle-Dy“), bývá označováno za jedno z prvních proto-punkových alb vůbec. Je to docela raritka, kapela vystupovala v mnišských hábitech, na temenech hlav s tonzurou, a mnohdy zní dost úsměvně, nicméně něco se mládencům upřít nedá – byli fakticky hodně dost nasraní. Nasraní mniši.
No, a nakonec – když už jsme se zase octli v Německu – bychom mohli uvést něco tuzemských snah o rhythm & blues. V Bratislavě po odchodu od Beatmenpostavil novou kapelu Soulmen zpěvák a kytarista Dežo Ursiny. Je velká škoda, že po ní zůstalo jen EP s písněmi jako „Wake Up“, „I Wish I Were“, „Baby Do Not Cry“ a TV záznam se songem „I Have Found“. V Praze to byla zase skupina Matadors s již tehdy výrazným kytaristou Radimem Hladíkem. Ta už stihla i LP „Matadors“ (1968, např. „Get Down From The Tree“, „I Feel So Lonely“, „Extraction“, a cover „I´m So Lonesome“, pův. „Out Of Reach“ od John Mayall´s Bluesbreakers). Po odchodu většiny „matadorů“ do Německa, si Hladík v Praze založil svůj Blue Effect, kde zpíval Vladimír Mišík. V tomto prvním období po souboru zbyla EP a SP, na nichž se mj. objevily skladby „Slunečný Hrob“, „I Like The World /Sun Is So Bright/“, „Snakes“ a cover „I´ve Got My Mojo Working“, pův. od Muddy Waterse. A také album „Meditace“ (1969, např, „Deserted Alley“, „Blues About Stone“, „Where Is My Star“).
Tolik tedy k bílému rhythm&blues, ale my se k němu v kapitole Dítka Kornerova… ještě vrátíme.
